Pohlednice

Několik pohlednic arch. Richardu Vyškovskému

Pohlednice 1 – jaro 1974

Je jaro 1974 a coby devítiletý klučina sedím na zemi ve svém pokojíku. Podlaha se starým kobercem, tepichem – to bylo mé domácí hřiště a pracoviště. Vedle sebe mám hromádku starších časopisů ABC, které mi daroval spolužák Mojmír H.; měl je po své starší sestře a nepotřeboval je. Mojmír a jeho sestra asi neměli ve svém mozku ono neuronové propojení, které tam mají všichni papíroví modeláři a hračičkáři (i ti budoucí) – propojení, které způsobuje mimořádně kladný vztah k něčemu, třeba ke psům nebo k rajské omáčce, nyní ale mluvím o mimořádně kladném vztahu k vystřihovánkám.

Sedím na zemi jako malý Japonec, nohy zkřížené pod sebou, listuji pestrými magazíny a hledám HLAVNĚ vystřihovánky. Díky absenci onoho neuronového propojení u bývalých majitelů těchto ABC zjišťuji, že časopisy obsahují všechny vystřihovací přílohy, což mne naplňuje blaženými pocity. Jsou to ábíčka z uplynulých tří-čtyř let, neúplná směska z ročníků 15–18. Všechny vystřihovánky i kartičky Atlasu ABC, návody, komiksy či romány na pokračování jsou pro mne velmi atraktivní, ovšem záhy si všímám slepovacích konstrukcí, které se vymykají ostatním: vystřihovánek, pod kterými jsou podepsáni pánové Pavel Blecha a Richard Vyškovský.

Liší se, modely těchto tvůrců jsou jemnější, detailnější, na první pohled propracovanější. A ta tématika: autoveterány! K těm mám svou duší blízko – jsem přece z Kopřivnice, města automobilů, kde vznikla pěkná řádka úžasných vozů. A vidím nejen papírové starotky (to byl můj dětský výraz pro autoveterány), dokonce i nějaké chaloupky… ty mne ale zatím nechávaly chladným, auta byla přitažlivější.

Záhy se na té zemi pouštím do stavby autoveteránů značky BV, s velmi chabými modelářskými pomůckami, ještě chabějšími modelářskými zkušenostmi a s lepidlem Kanagom, oním věrným lepidlovým a pyromaniackým Jidášem všech začínajících patlalů. Započal jsem stavbu hned několika vozů, ale ani jeden jsem nedokončil. Na miniaturní dílky a komplikace spojené s podlepením celé stránky jsem prostě nestačil. Tyto neúspěchy mne ale neodradily od papírařiny – kresba a celá ta promyšlená konstrukce vystřihovánek byly natolik přitažlivé, že jsem nadále lepil a snažil se víc a víc, aby výsledek aspoň trochu vypadal k světu. A v září 1974 jsem si u stánku PNS zakoupil své první, opravdu mé ABC č. 2/19.

Pokud jsem jakž-takž zdárně poskládal kopřivnické automobily z velkých sešitů Albatrosu od Leoše Špachty, ale filigránské veterány Blechy a Vyškovského nikoli, znamenalo to v mém uvažování jediné: modely těch dvou pánů z abecečka jsou daleko lepší, jsou vrcholem hory, na kterou se jednou musím vyškrábat.

Lotus 72 D JPS z ABC č. 11/20, doklad mého dětského lepení. Tento model jsem postavil záhy po jeho vydání, někdy v roce 1976 nebo 77. Po dokončení se mi nepozdávala divná khaki barva karosérie, a tak jsem model přebarvil černou tuší, rýsovacím trubičkovým perem, a „šprýcnul“ acetonovým lakem. Model prokoukl a kupodivu se dožil současnosti.

Pohlednice 2 – jaro 1993

Březen 1993. Kráčím jednoho prosluněného odpoledne z práce (ano, z kopřivnické Tatry) a míjím svůj oblíbený novinový stánek, snad stále ještě PNS. Za sklem je výstavka aktuálních periodik a mezi nimi se skví nové ABC. Nedalo mi to a paní v okénku jsem poprosil, ať mi ho půjčí, že se na něj chci kouknout.

Ábíčko jsem neměl v ruce dlouhých třináct let, od letních prázdnin 1980, kdy jsem ho přestal odebírat. Modeláři to znají: modelpauza. Střední škola, další škola, vojna, začátek pracovní kariéry, nějaké ty partnerské, svatební a bytové zmatky… modelařina jde mnohdy v těchto fázích života stranou. V roce 1993 jsem vše výše uvedené měl zdárně za sebou, a tak nastal čas se poohlédnout po tom, co mne kdysi dávno bavilo – po vystřihovánkách.

A tak tu stojím u téhož stánku, u kterého jsem si v září 1974 koupil za tři koruny své první ábíčko, a v ruce mám ABC č. 14/37. Celý ten časopis se mi zdá z nějak tenčího papíru – cenová liberalizace a zvyšování nizoučkých socialistických cen už běželo na plné obrátky. Hle – uprostřed jsou stále vystřihovánky, déčka. A helemese, model Richarda Vyškovského!, koukám na beranidlo, obléhací stroj Římanů, vytištěné krásně a sytými barvami právě v tomto čísle. V té chvíli jsem si řekl:

On tam stále je. Stále dělá vystřihovánky. Richard Vyškovský… to známé aristokratické jméno… stále tam někde je a pořád dělá nejlepší vystřihovánky…

Připadal jsem si jako honák Chet Rollins z báječného románu Jacka Schaefera Muž se srdcem kovboje (v originále Monte Walsh), který po čase již změnil svůj život, z kovboje se stal řádným občanem, starostou a nepříliš úspěšným bankéřem v provinčním městečku, a jednou vyslechne čerstvou historku o koních a svém někdejším nejlepším příteli a parťákovi, kterého léta neviděl, o titulní postavě Monte Walshovi, nejskvělejším kovboji v kraji, který i přes pokročilejší věk stále vede nezměněný život starosvětského honáka kdesi v dálných pastvinách a který se vzpírá moderní civilizaci – a po vyslechnutí té historky se zamyšleně dívá z okna své kanceláře daleko do kraje a říká:

Ano. On je tam ještě pořád. Tam někde. Tam, kam patří.

A to jsem nemohl tušit, kolik dalších let tam ještě bude v plné síle, pro potěchu nás, modelářů.

To ABC jsem si nakonec nekoupil. Nevím proč, léta bez něj byla asi příliš dlouhá, nevím, jistě jsem neplánoval nějaký hyperaktivní návrat do dětství a k modelářství či sběratelství, spíše jsem pomýšlel na aktivní pořízení si dětí. Ale začal jsem ábíčko sledovat. I za 14 dní jsem si u stánku nové ABC opět prohlédl – a nekoupil. A pak zase tak (paní ve stánku mě asi začala mít upřímně ráda). Řekl jsem si, že si budu vybírat. Že si ábíčko koupím jen s nějakou fakt-špica vystřihovánkou. Začal jsem tedy ABC kupovat občas, až zhruba od 39. ročníku jsem si jej už pořizoval pravidelně. Devadesátá léta byla ve znamení znamenitých nových vystřihovánek a Richard Vyškovský byl jejich klíčovým tvůrcem – tak jako v létech sedmdesátých a osmdesátých.

Statek z oblasti Hané vyšel ve čtyřech ABC č. 1–4/40 v září–říjnu 1995

Právě na jaře 1993 přibylo u podpisu vystřihovánek, u jména Richarda Vyškovského, ještě jedno jméno: Anna. Netušil jsem, o koho přesně jde. Myslel jsem si původně, že to je dcera pana architekta (aniž bych tušil, zda nějakou dceru vůbec má) – říkal jsem si, že když už tak dlouho tvoří vystřihovánky, že mu už s nimi pomáhá mladší generace. Nebylo kde to ověřit – na to jsem si musel pár let počkat…

Pohlednice 3 – jaro 2000

Květen 2000. Už nebydlím v Kopřivnici, ale v Praze. Už celý měsíc jsem Pražan, s poněkud kratkym zobakem. Jsem tu zatím sám, bez rodiny, v podnájmu. Půjčenou nákladní Tatru 815 naložím všemi věcmi, jednou manželkou, dvěma dětmi a třemi banánovkami ábíček a vystřihovánek až v červenci.
Vedle pyžama, zubního kartáčku a dalších nejzákladnějších věcí denní potřeby tu mám s sebou pět albatrosek, pět výtisků s modely Richarda Vyškovského, které bych si rád nechal od Mistra podepsat. Jako Pražan jsem si umanul, že když už mne osud zavál TADY, že legendárního tvůrce vystřihovánek prostě musím navštívit (a poprosit jej mimo jiné o podpis těch sešitů Albatros).Richard Vyškovský

Již jsme se půl roku před tím krátce setkali, při otevření výstavy Papírový svět v Muzeu hlavního města Prahy, ale jen stěží si na mne bude pamatovat. Dochovala se mi jediná papírová fotografie z oné vernisáže (vpravo).
Rodinu Vyškovských jsem našel v telefonním seznamu, ve Zlatých stránkách, tak jednoduché to tehdy bylo – adresa a telefon ihned po ruce. Vytočil jsem číslo: „Dobrý den, pane architekte, nerad ruším, já… jsem…
Nějak jsem se představil a své přání vykoktal a dokoktal a jeho adresát byl velmi ochotný – byl jsem srdečně pozván na posezení k němu domů.
Anna byla chotí pana architekta (to jsem už věděl, že nepůjde o dceru, jsa už nějaký čas v kontaktu s hybateli typu Milan Tesař či Mira Gabriel, od kterých jsem získal mnohé zákulisní papírácké informace); vzpomínám na ni jako na noblesní dámu, ochotnou, vždy nápomocnou a chápavou k dílu svého muže, velkou znalkyni Prahy a historie. Dokonce jsem měl tu čest absolvovat prohlídku prostor Pražského hradu s jejím průvodcovským výkladem – dej jí Pánbu rovněž věčnou slávu! Významně se podílela na podkladech ke konstrukcím pana architekta, proto přibyl její autorský podpis u vystřihovánek v ABC.

Paní Anně jsem přinesl kytičku a panu architektu drobný dárek – čerstvě slepený modýlek jeho autoveteránu Rolls-Royce z ABC č. 3/15 (obr. vlevo), což byl jeden z těch, se kterými jsem kdysi jako dítě tak nerovně zápasil. Snad mu udělal trochu radost, nevím, věřím… až později jsem zjistil, že se ke své tvorbě s Pavlem Blechou už příliš nehlásí. Ale to nijak neumenšuje fakt, že i ty nejstarší práce jsou jeho dílem a že jsou stále v očích modelářů velmi zajímavé a přitažlivé. Už padesát let!

Pohlednice 4 – léto 2009

Sobota a neděle, 1.–2. srpna 2009. Píšu svou vlastní kapitolku na oblíbené dějepravné téma Osudové osmičky v historii českých zemí: Je první srpnový víkend, slunce si září a mne bolí osmička vlevo nahoře. To je neveselá kombinace s jinak příjemným časem a místem, kdy sedím v chalupě rodiny Vyškovských v Jizerských horách. Ano, v oné papírové chalupě, kterou si může každý sestavit a dát na poličku (její model vyšel v ABC č. 11/28 a 17/38, v Déčkách 3 a Zlaté knize):

Spolu s dalšími papírovými archeology Pepou Kropáčkem, Robertem Pavelkou a dvorním stavitelem Romanem Kunstem jsme byli pozváni na toto pamětihodné místo, abychom pomohli posunout a dokončit projekt Cífkova statku v Třebízi, jehož rozsáhlá výsledná podoba vyšla coby vystřihovací příloha v publikaci Papírový svět Richarda Vyškovského pár měsíců nato, k Mistrovým osmdesátinám. Popíjíme pivko či vínko, báječná paní Anna nás nenechá ani minutu hladovět a zaníceně se pouštíme do mozkového bouření nad rodícím se modelem (na snímcích asistují panu architektu [zleva] Robert, Roman a na druhém snímku Pepa):

Richard Vyškovský Richard Vyškovský

Nemám moc rád ta trošku laciná „osudová“ čísla a data, která se vždy nějak dají napočítat, nicméně jsem si nemohl nevšimnout, že tyto snímky vznikly na den přesně deset let před koncem životní pouti arch. Vyškovského…

Richard Vyškovský

Anna a Richard Vyškovských na chalupě v Jizerských horách (foto: -StF-, 1. 8. 2009)

Jednu noc, ze soboty na neděli, zde dokonce přespíme – byl jsem uložen v podkrovním pokojíku, kde se nacházel i pracovní kout pana architekta s veškerými pomůckami pro tvorbu nových konstrukcí. Usínat vedle kružítek a štětců Richarda Vyškovského… tak to se nepřihází každý den. Co se mi asi bude zdát… možná o děsivých hodinách deskriptivní geometrie na střední škole (Co je to stopník, Fajkusi?!?), nebo raději o tom, že žiju v malebné chaloupce ve Skansenu ABC… (v rohu nad skříňkou s pomůckami je pavučina, asi zde papírový král jakýsi čas nepracoval):

Po návratu z papírové chalupy zpět do nepapírové reality na mne čekalo zubařské křeslo a osmička šla ven. Ale vzpomínky na chalupu v Jizerských horách, kde hned kousek od ní stojí další předloha modelu, tkalcovská chalupa z ABC č. 8/18, mi zubař z hlavy nevytrhnul.

Pohlednice 5 – jaro 2019

Čtvrtek, 2. května 2019. S Pepou Kropáčkem sedíme v obývacím pokoji pana architekta, jako za ta léta už mnohokrát. Popíjíme červené víno (pan architekt si ale tentokrát s námi nedává, nemůže), občas přikousneme z obložené salámové a sýrové mísy, jako už mnohokrát. Jen paní Anna tu už více jak šest let není (letí to!).
Sedíme a jako vždy rozprávíme o světech zaniklých a o věčném papírovém světě, o světě barev a narýsovaných ploch, o již polozapomenutých modelech a lidech, o pojetí papírových zmenšenin a snažíme se zachytit autentické myšlenky slavného tvůrce pro chystanou publikaci k jeho brzkým devadesátinám, kterou nazveme Papírové království Richarda Vyškovského.
Bavíme se o oživlé architektuře, o památkách, které nemilosrdně rozhryzal zub času a papírový král Richard V. je svým dílem vrací do původní krásy. Kolik architektury ještě pod jeho rukama oživne? Kolik hradů ještě vstane z trosek? Kolik na to ještě bude mít času? Během rozhovoru zalituje, že s oživlou architekturou začal příliš pozdě.

Devadesát let nestačí, je to málo…

Během zaníceného hovoru fotím několik rychlých momentek gestikulujícího krále, jak Pepovi něco vehementně vysvětluje, usmívá se, má ještě hodně plánů… dnes už víme, že to byla schůzka poslední. Večer při odchodu si tiskneme ruce, jako za ta léta už mnohokrát. Ať se Vám daří, pane architekte, děkujeme, hlavně se opatrujte, stálé zdraví!

Richard Vyškovský Richard Vyškovský

O pár dní později se nám ozval syn Richard, že otce musel odvézt do nemocnice. Ještě se z ní pak vrátil domů, ale zprávy už nepřicházely příliš optimistické.

1. srpna večer k nám přišla už poslední a nejsmutnější zpráva.

Pohlednice 6 – srpen 2019

Jsou to takové hříčky osudu.
Jednu chvíli je vám 9 let, sedíte ve svém pokojíčku na tepichu a s užaslýma očima listujete svými prvními ábíčky, ve kterých objevujete báječné vystřihovánky Richarda Vyškovského.
Uběhne jen oka mžik, jen 45 let, a redakce téhož časopisu vás požádá o sepsání vzpomínky na téhož Richarda Vyškovského. Zvláštní pocit…
Sepsáno, odevzdáno. Stránečka o králi vystřihovánek vyšla v ABC č. 18/64, dne 27. srpna 2019.

Zatím neodeslaná pohlednice 7 – léto 2029

13. července 2029. Celý papírácký modelářský svět, nejen u nás, ale i na Slovensku, v Polsku a Německu, si připomíná sté výročí narození arch. Richarda Vyškovského. Lepíme nadále jeho modely, za uplynulých deset let vyšlo několik jeho zbrusu nových, neznámých děl – zásob máme na několik životů!

MPR

Již několik generací papírových modelářů nachází radost v modelech arch. Richarda Vyškovského – a další pokolení je budou následovat.

Děkuji za všechny ty chvíle a těším se na shledanou u Vašich vystřihovánek, Mistře!

Stanislav Fajkus, srpen 2019

Rozcestník s články o Richardu Vyškovském a jeho díle

1 komentář u „Pohlednice

  1. avatarRobert Pavelka

    Dovolím si vložit také svoji pohlednici: řadila by se někam k té Standově druhé. Ještě pořád bylo jaro, aspoň kalendářově a já směřoval na první soutěžní klání O nejlepší papírový model do České Lípy. Není důležité, jak jsem tam dopadl, ale podstatné bylo, že jsem v sále u modelů potkal pana architekta. Měl jsem to jednodušší než Standa, nemusel jsem nablind testovat, zda ano či ne. Pozdravil jsem, poděkoval za dlouhou řadu modelů a s nebetyčnou drzostí jsem se zeptal, zda bychom o něm mohli natočit dokument. Světe, zboř se, nebyl jsem ani odeslán do patřičných mezí, ani odbyt že není čas. Richard Vyškovský mě pozval k sobě domů, když jsem poté dorazil s kolegou Mirkem Chromým, zručným to filmařem, nechal na sebe svítit, opakoval na požádání scény, prostě trpěl dva maniaky, kteří se nemohli nabažit, že budou mít unikát. Ten unikát přežil do dnešních dnů a mně vedle mnohých jiných profesí umožnil se zapsat také jako režisér.
    Ano, smutek prostupuje asi nejen mne, ale na druhou stranu ctím jeden krásný výrok: Pokud člověk vytvoří něco, co přináší lidem opravdovou a upřímnou radost, tak vlastně nikdy neodejde a bude přítomný navždy. Jsem nesmírně rád, že jsem takového člověka potkal a mohl s ním sdílet své záliby.
    Proto se neloučím, jen děkuji. Je a stále bude za co…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jsi živý či duch? *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..