Název modelu: ALD C289
Autoři: Michal Antonický a Pavel Skokan
Vydavatel: ABC č. 3+4 / roč. 37 (vyšlo 9. a 23. 10. 1992)
Autorský kód: JA 050
Měřítko: 1:24, délka modelu: 180 mm
Rozsah: 2,2 str. A4
Počet dílů: 97 číslovaných + 8 dílů označených písmeny A–D / 143 fyzických papírových + 12 nepapírových
Informace o předloze:
– článek Roberta Pavelky
– článek a monografie z časopisu Modelář č. 3 / XLII, březen 1991, autor: Milan Vasko
Lepeno: z originálu v březnu–červenci 2025, dokončeno 13. 7. 2025 (-StF-)

V září 2025 oslavil kulaté, šedesáté narozeniny jeden z našich nejznámějších autorů papírových modelů, Michal Antonický. V rámci uctění jeho mohutného díla jsem si pro „oslavnou stavbu“ vybral atraktivní závodní vůz ALD C289, kteroužto vystřihovánku Michal vytvořil se svým kmenovým parťákem Pavlem Skokanem:

Tento papírový model spadá do, řekl bych, druhé zlaté éry časopisu ABC, které jsme byli svědky v době po-sametově-revoluční, v 90. letech. Nová doba přinesla do ábíčka nadechnutí a báječné nové vystřihovánky, kvalitně vytištěné, k jejímž vrcholným tvůrcům patřili arch. Richard Vyškovský, arch. Milan Weiner a právě Michal Antonický s Pavlem Skokanem. Vedle nich se objevila i řada nových konstruktérů. Zároveň to byla doba, kdy vystřihovánky rýsované a barvené ručně, tradičně a veskrze klasicky, dosáhly svého historického vrcholu. A vedle ekonomických problémů papírových periodik daných změněnými podmínkami hospodaření se začala prosazovat počítačová tvorba.

Podstatná část vystřihovánky (dvě strany a návod) vyšla v ABC č. 4/37, ovšem několik dílů (proužek s díly cca na pětinu stránky) vyšlo již v čísle předchozím.

Ona ábíčka č. 3 a 4 ročníku 37 s modelem vozu ALD C289 jsem přímo osobně „nezažil“ – v době, kdy vyšla, jsem měl krátce po svatbě a ABC nesledoval. Měl jsem klasickou mladistvou modelpauzu – školy, vojna, založení rodiny, stěhování od rodičů do nového bytu… ale uplynul sotva půlrok a z jara roku 1993 jsem se začal k ábíčku zvolna vracet, uchvácen tím, že v něm stále publikuje Richard Vyškovský své znamenité a velmi pohledné konstrukce.

Vystřihovánka soutěžního speciálu ALD C289 ze závodů Le Mans z konce 80. let, byť nikterak slavného a úspěšného, vypadá velmi atraktivně. Tvary, barva… vše je na první pohled seksy 😎 . Svým charakterem a velikostí patří k dalším obdobným sportovním vozům, které jsme si mohli v průběhu let z ABC slepit, jako např. Porsche 953 – Turbo, Sauber Mercedes C9 1988, eventuálně jejich hranatý pradědeček Unichem Rally.

I přes svou atraktivitu se tento model ve své době určitě nestavěl modelářským národem nějak masově – náročnost stavby je zjevně vysoká již při pouhém pohledu na listy s vystřihovánkou, na křivky karoserie s tenoučkým obloukem nad předními koly, natáčivou přední nápravu a na slabý papír z ábíčka. I když jsem v minulosti navštívil množství výstav a soutěží papírových modelů, tento model prakticky nebylo možné zahlédnout. Ve fotoarchivu jsem do této chvíle neměl jedinou kloudnou fotku slepeného vozu.
To vše jsou výzvy a důvody, proč jsem si k „narozeninové“ stavbě vybral právě tento model.

Oslavme tedy nyní dílo Michala Antonického. Ten ovšem nebyl jediným otcem této vystřihovánky. Lví podíl na ní má i jeho o devět let mladší kolega Pavel Skokan, který objevil článek a monografii o tomto voze v časopise Modelář č. 3, roč XLII z března 1991, vystřihovánku zkonstruoval, ručně narýsoval a vytáhl v tuši. Michal pak provedl vybarvení dílů, připravil návodnou kresbu, psaný návod a celé dílo, coby tehdejší redaktor ABC, připravil do tisku.

Tolik stručný úvod do problematiky 😎 a hurá na to, nebudeme se modrého vlka bát!

ALD C289 – stavba modelu

Stavím z originálu a rovnou upozorňuji, že je velmi vhodné si připravit vystřihovánky hned dvě, nebo alespoň navíc list s modrou karoserií, neboť se náhradní díly budou hodit pro eventuální záplaty pokřivených míst daných málo pevným papírem. Další variantou je stavět z kopie na pevnější papír, což může předejít řadě problémů a dává možnost si nepovedený díl vyrobit znovu… ovšem skoro jistě při tisku netrefíte takovou modrou, jakou má originál.

Začínám dle návodu nejsložitější skupinou celého modelu, svrchní karoserií. Prořezání mřížek nad zadními koly není snadnou operací, tenký papír vehementně protestuje proti takovým taškařicím – hned zkraje je nutné postupovat velmi opatrně:

A včil přijde drama. Konstruktér Pavlík se bohužel dopustil na zadní části kokpitu, u krytu motoru 23, rýsovací chyby: napojovací křivka dílu 23 je příliš dlouhá k pomocným chlopním 20+22, resp. k dílům 19+21. Nevím, proč na tento renonc hoši nepřišli při testovacím lepení (pokud jej tedy provedli)… jak se ukázalo, je to docela zásadní problém, který má vliv na výsledný vzhled modelu:

Pokud by díl 23 byl jednobarevný bez reklam a ozdob, až takový problém by to nebyl – obrázek výše vpravo ukazuje řešení, které použil kolega Radek Valena při své stavbě: chybný díl neupravoval, nijak se s ním netrápil a přilepil jej od středové osy shora směrem dolů tak, jak vyjde ⇒ grafika se mu posunula dolů, dokonce až pod lepený okraj, což méně háklivému modeláři třeba nemusí až tak vadit.
Aby se grafika dílu 23 neposunula a zůstala na místě, rozhodl jsem se pro drsné řešení, a sice vyříznul jsem dva podlouhlé klíny ze svrchní části, v místě u svrchního černého pruhu, který se táhne po hřbetu karoserie. Ideální by bylo provést řez po téměř celé délce dílu 23, ale tomu opět překáží grafika – ona dvě černá kolečka a červený obdélníček v blízkosti středového černého pruhu. Chtěl jsem tuto grafiku zachovat, a tak jsem provedl řez jen k těmto grafickým prvkům:

Zachován zůstal rovněž centrální černý pruh, kterým jsem přelepil vzniklou spáru… a, zdálo se mi, že mám vyhráno: grafika nepoškozena, díly na sebe navazují, vše je zalito sluncem a cajk… nebo není?!? Bohužel tím, že jsem řez neprovedl až k samé zádi dílu 23, vznikl na něm hrb. Kryt motoru nesplývá elegantně přímo dolů k zádi, ale má zlom, je „nahrbený“ – přeskočme pro tuto chvíli stavební postup a koukněme na hotový model ve srovnání se skutečným vozem:

V první chvíli se mi zdála uvedená úprava akceptovatelná – nemusel jsem řešit namordovanou grafiku dílu 23 a vše k sobě solidně sedlo, ale po dokončení vozu vidím, že to nebylo dobré řešení – „nahrbenost“ vozu je poměrně velká – když tedy o ní víte a vaše oko se na ni zaměří. Mnou zhotovený model tak nemá onu dravou eleganci jako předloha, je opticky mohutnější, těžkopádnější, jakoby s mnohem větším motorem pod oním problematickým krytem.

Nu, možná jsem příliš kritický ke své práci a přeháním, ale znáte ty neodbytné myšlenky při pohledu na dokončený výtvor: Kdybych to lepil znovu, tak… to se už v tomto mém životě zřejmě nestane, ale pokud bych tento náročný model opravdu stavěl ještě jednou, slepil bych ho tak, jako výše Radek, a nějak pořešil svrchní grafiku např. přelepkami, nebo bych se pustil do graficky upravené kopie. Anebo bych z dílu 23 vyříznul opět dva klíny, ale až k samé zádi, ne jen do jeho poloviny.

No nic, už není cesty zpět, takže jedeme dál:

Pokračujeme dalším náročným krokem, a sice přilepení boků vozu 28 a 30. V nich se mají prořezat vstupy chladičů podle návodné kresby… drobátko jsem váhal, po které ze dvou rovnocenných čar vést řez…

… nakonec jsem (patrně správně) otvor proříznul po té levé krajní čáře.
Při napojování boků 28+30 na svršek karoserie nenavazuje grafika – čáry boků a svršku na obou stranách ⇒ jejich nenávaznost jsem zaretušoval.
Svrchní karoserii jsem v místech podlepil segmenty z pevnějšího papíru, což je vzhledem k tenkému papíru vystřihovánky nezbytné, hrozí zkroucení celé té skořepiny:

Modrá svrchní karoserie je až na detaily hotova. Byla to šichta. Utrefit retuš té modré rovněž není snadné. Příď má tendenci se zvedat, nejde o jednoduchý prvek. V této fázi se mi ještě povedlo čumák udržet hezky aerodynamicky při zemi – v závěru stavby, při dokončování podvozku, se mi ale přece jen trošku přizvednul. Rovněž zadní partie se mi pak krapet zkroutila 🙁 :

Na bocích jsou malé šachty pro výfuk 34 – mají stejná čísla dílů 34, ale měly by mít různá čísla, jelikož se liší – excentrická poloha pro výfuk oba díly odlišuje a není jedno, který díl vlepíte do levého boku 28 a který do pravého 30 – i když informace o nalepovaném čísle boku je na díle 34 uvedena.
Je zde konstrukční chybka: rozměrově mají být oba díly 34 stejné (jsou to kvádry), ale jeden je viditelně širší než druhý – o 1 mm, ale nijak zvlášť to nevadí, díly nebudou viditelné.

Krytky výfuků 36 – není zcela patrné, v jaké poloze (jak otočené) je přilepit na boky vozu. No, nějak jsem to za pomoci obrázků skutečného vozu odhadl.

Následuje podvozek s nápravami:

Boční chlopně přepážky 39 překážejí při vlepování do boků 28 a 30 – chlopně zasahují do vyříznutých vstupů chladičů za předními koly ⇒ chlopně nutno zmenšit, ostřihnout.

Mechanismus přední nápravy – velmi efektní, ovšem docela náročný prvek u modelů s autorským kódem JA 😎 – hlavně pokud jde o tuhost a geometrii. Aby vůz hezky seděl a kola se společně natáčela a „nešvidrala“, chce zapojit trošku toho úsilí a předvídavosti – čeká nás několik drobných „zakopnutí“:

Návodná kresba se u přední nápravy krapet liší od vystřihovánky: zářez pro spojovací „tyč“ natáčení kol je na návodce otevřený jako skutečný zářez, kdežto v dílech vystřihovánky 44 jde o uzavřený otvor.
V dílech B+C jsou naznačeny pouhé „vpichy“ pro čepy 52 ze špendlíku – ovšem čepy mají jít skrz, viz také délka špendlíků 52.
Na díle 44 by mělo být označeno místo pro nalepení brzdového bubnu 45+46+47.
Na jednom z dílů nosníku 42 by měla být naznačena místa pro přilepení bočních krytů nápravy 53 – oba díly 42 jsou plně barevné a vzájemně zaměnitelné. Je to ze strany autorů zjednodušení práce, ale stavitele to může poněkud mást.
Kvůli hustotě dílů na ploše vystřihovánky již nezbylo u dílu 41 místo pro vyznačení nalepovaných dílů 42 z rubu.

Tyč pro natáčení předních kol 51 je z drátku. V této fázi považuji za nutné zhotovit přední kola, nenechávat je až na konec stavby, jak se píše v návodu („A zbývají kola…“), jelikož se přední náprava nedá vlepit do vozu naslepo a pak jen doufat, že na ni kola půjdou v pohodě nasadit a že budou k vozu přesně sedět – vše je nutno vyzkoušet „nasucho“ i s koly a pak až vlepit nápravu do vozu. Nebohý patlal tak předejde vskutku nemilým překvapením.
Boky kol jsem nerýhoval a netvaroval do ostré stříšky, ale v prstech jemně nabombíroval ⇒ reliéf boku pneumatik je zaoblen a vypadá přirozeněji.

Při nasazení předních kol na nápravu jsem zjistil, že jsem tyč natáčení nápravy 51 udělal krapet dlouhou a kola mi dost „šilhala“ – každé „koukalo“ jiným směrem více, než by bylo záhodno, což vyřešilo prohnutí, a tím zkrácení tyče. Pokud by prohnutí nepomohlo, musel bych vyrobit tyč novou, kratší:

Po napasování a odzkoušení „nasucho“ mohu přední nápravu bez obav vlepit do vozu. Zde jsou dvě krátká videa (bez zvuku) s funkční přední nápravou:

Zadní náprava:
V textu návodu se píše: Žebro vlepíte do boků na úsečku A–A. Není ale uvedeno číslo dílu onoho žebra: 57. Podlepuji ho kartonem.

Při kompletaci zadní nápravy si rovněž vypomáhám předem zhotovenými zadními koly, aby vše alespoň trochu slušně sedlo.
Zadní osa 97: ve vystřihovánce má délku 68 mm, ovšem vychází mi jako příliš krátká ⇒ použil jsem špejli dlouhou 74-75 mm.
Maticím na kolech 86 a 96 jsem dal lehce vypouklý tvar.

A vůz konečně stojí na kolech, což je VŽDY důvodem k malé oslavě! Musím pozvat nějaké věrné kamarádky! 🙂

Následuje žehlicí… eeh, zadní přítlačné křídlo. Zarazil mne sklon křídla a poloha jeho nosiče vůči karoserii, jak mi vyšla při kompletování – křídlo se zdá přespříliš skloněno směrem dopředu – viz níže levý obrázek s modelem Radka V., který křídlo přilepil bez úpravy tak, jak díly dovolují.
Návodná kresba se poněkud liší od vystřihovacích dílů: nosič křídla má na návodce jiný tvar i sklon chlopní pro křídlo:

A co včil: nechat sklon křídla tak, jak vychází, nebo ho lehce násilně umravnit a udělat vodorovněji? Zvolil jsem druhou variantu a konce nosníku, které zespodu nesou křídlo, jsem ohnul a přistřihnul více. Křídlo má opticky přijatelnější polohu a vzhled:

Jedním z posledních kroků jsou zpětná zrcátka 76 – ani s nimi jsem neměl zcela klidné spaní: Na modelu je jejich poloha nakreslena na můj vkus příliš vysoko, přitom na návodné kresbě i v monografii z Modeláře jsou zrcátka níže. Připouštím ale, že mohly existovat verze vozu se zrcátky výše:

Opět dilema – nechat je tak, anebo upravit, snížit? Zvolil jsem opět úpravu, původní nalepovací místa na dveřích kokpitu jsem zamaloval a zrcátka nalepil níže. Na jejich odraznou plochu jsem nalepil obdélníček z lesklé fólie:

Viz obrázky výše, na úplný závěr jsem si ponechal výfuky 35, které vykukují z boků karoserie před zadními koly. Návod velí je zhotovit ze špejle – pro vyšší věrnost je ale dělám z měděné poniklované trubičky ∅2,5 mm, na konci šikmo zbroušené, uvnitř začerněné. Povrch karoserie bezprostředně za výfuky jsem ušmudlal černou křídou a suchým štětcem, pro naznačení ušpinění ze spalin.

Takže jdeme do finále a děvčata mi velmi ochotně pomohla s méně kvalifikovanými úkony…

Zbývají poslední mini-detaily: na zadních svítilnách a blinkrech přimalovány lehké odlesky jakože od skla a všechna světla zakápnuta Herkulesem pro náznak skleněného lesku.
A ještě krabička, aby model časem příliš netrpěl:

A model vozu ALD C289 je hotov:

Co říci závěrem: stavba se mi místy i líbila 🙂 .
ALD C289 je na ábíčkovské poměry velmi náročný model, rozhodně nikoli pro začátečníky. Tvarově obtížná karoserie spolu s nepříliš pevným papírem udělá své – jak je patrné z obrázků, příď vozu se mi po dokončení přizvedla, měla by být více přitlačena k podložce. I záď vozu šla poněkud do krutu. Kritická místa jsou tenké oblouky karoserie nad předními koly. Konstrukční chyba na šikmém krytu motoru za kokpitem je nepříjemná a nevyřešil jsem ji modelářsky optimálně – to vše mne krapet síří 🙂 .

Autoři ctili původní zdroj, tj. schéma v časopise Modelář – viz např. porovnání zádi vozu v monografii a vykreslení vystřihovánky (obr. vpravo). Můj postup stavby se částečně lišil od psaného návodu, např. kola jsem slepil dříve, již při výrobě náprav, aby kola k vozu hezky „sedla“. Přítlačné křídlo, zpětná zrcátka, výfuky – to byly poslední kroky stavby.
Nuancemi oproti skutečnému vozu se zabývá Robertův článek.

Přes všechny obtíže se ale nakonec na tuto papírovou závodničku docela dobře kouká, si myslím, bleděmodrá barva je atraktivní, i když dosti obtížná pro namíchání odstínu retuše, a natáčivá přední náprava velmi efektní.

Takže, Michale a Pavle – díky za Vaše dílo! Ještě jsem chtěl dodat: A mám u vás pivo za utrpěná příkoří! … ale nakonec to nedodávám 🙂 .
Další obrázky hotového modelu vozu ALD C289 jsou v galerii.
Fotogalerie modelů, které v roce 2025 slepili modeláři coby pozdrav Michalu Antonickému k jeho 60. narozeninám, je zde.

-StF-, za spolupráci a pomoc při stavbě i psaní velmi děkuji Pavlu Skokanovi, Robertu Pavelkovi a Radku Valenovi