Název modelu: Letištní technika 1
Autoři: Václav Šorel, František Kobík
Vydavatel: ABC č. 9 / roč. 23 (vyšlo 10. 1. 1979)
Měřítko: 1:100
Rozsah: 0,6 str. A4
Počet dílů: 13 číslovaných, 68 fyzických (ale několik dílů chybí)
Autorský kód modelu: Neuveden
Lepeno: z originálu v srpnu 2015, dokončeno 30. 8. 2015 (-StF-)

ABC č. 9/23 vyšlo v době přeslavných uhelných prázdnin v lednu 1979, kdy před tím na Silvestra teplota prudce spadla o 30°C. Toho večera jsme měli za oknem v okenní zahrádce dvě sklenice Kofoly, na vychlazení. Druhého dne ráno tam Kofoly pořád stály, v původním tvaru, ovšem bez sklenic. Ty totiž praskly a odpadly od zmrzlého nápoje jak slupka od cibule – neskutečné, tomu říkám vychlazení! Koukal jsem na ně jak zjara, ovšem o jaru se mluvit nedalo. Mrzlo až praštělo, vázly dodávky uhlí, a tak se ve školách netopilo a vánoční prázdniny hezky pokračovaly ještě tři týdny po Novém roce. Požehnaný to čas pro osmáka, kterým jsem tenkráte byl, la dolce vita! Řeklo by se, že jsem měl spoustu času lepit nové vykrouhávanky z ABC, to ano, ale nebylo tomu tak u této letištní techniky, k té se nyní dostávám poprvé v životě.

Dvojdílná série papírové letištní techniky dvojice Šorel-Kobík v měřítku 1:100 byla určena jako doplněk pro legendární plastikové modely dopravních letadel východoněmeckého výrobce VEB Plasticart. V 70. letech jich bylo na pultech našich hračkáren tuny, nestály moc, byly naprosto dostupné… ovšem čas vystřihovánkou trhnul a dnes se za některé kousky na eBayi nedoplatíte. Třeba zrovna vrtulový dopravák IL-18, ke kterému jsou určeny pojízdné schůdky z první části (jak se dočítáme u návodu až v druhé části), je dnes vzácný a drahý.

Jenže v 8. třídě ZDŠ jsem měl už éru Plastikartů za sebou, splácal jsem těch letadel v dětství mrak a dneška se nedožilo ve slepeném stavu ani jediné. Kdyby tyto papírové doplňky vyšly v ABC o dva-tři roky dříve, hmm, to bych neváhal ani minutu. Za ta léta mi ovšem tyto vystřihovánky tolikrát prošly rukama, že jsem si řekl – DOST, lepte, Šembera, lepte! Je třeba konečně zjistit, jak vypadají slepené – i když stylovější by bylo lepit je až v lednu… 😉

Letištní technika 1

1. Pojízdné schůdky

Jdeme na to, jedu pěkně z letitého originálu, který se konečně dočkal reinkarnace 2D=>3D. Obě pokračování letištní techniky doprovází efektní barevné návodné kresby, což bylo dobrým zvykem dílny ŠOK. Ovšem i v nich jsou chybičky a ne vše se z nich dozvíme.

Ve vystřihovánce jsou hned dvoje pojízdné schody patřící Československým aeroliniím. Začínáme dle návodu koly, které se musí zkompletovat a vlepit před dokončením a uzavřením podvozku. Jsou zkonstruována jako vrstvená, tj. každé sestává z pěti kroužků. Dohromady tedy potřebujeme 4×5 = 20 kroužků na jedny schody, na dvoje schody celkem 40 kroužků. Zde se ovšem autoři hvízdli v počtech, potřebujeme 8 vnějších viditelných koleček (OK, máme) a 32 bílých vyplňovacích – a těch je málo, nakreslena byla jen polovina, 16 kroužků (díl č. 3), čili jen pro jedny schody. Jako u Cimrmanů při cestě na severní pól opomněli násobit dvěma (zásoby na cestu tam).

To ovšem nevadí, prosté bílé kroužky není potíž dodělat, ale stejně metodu vrstvených kol nepreferuji a radši používám dlouhý navinutý pásek jako běhoun:

 

Narážím na další drobné nesrovnalosti: Na návodné kresbě je chybička ve vybarvení – čelní díl 2 se nelepí na barevné (žluté) čelo podvozku, ale na bílé. Díl 2 se lepí k podvozku 1 zbytečně „pozitivní“ (viditelnou) chlopní – mohla se lepit bez potíží dospod, nikoli svrchu. Na podvozku 1 je místo pro nalepení čela 2 malé – tato chybka ale není kritická a „ztratí se“. Čelo 2 je rovněž poněkud úzké – milimetřík to chtělo přidat, bočnice podvozku 1 je nutno hodně tlačit k sobě:

 

Použitá konstrukce podvozku 1 s čelem 2 není ideální, horní plocha podvozku (ve tvaru hranatého písmene U) měla být raději z jediného dílu. Dlouhé bočnice podvozku (pod nápisem „Československé aerolinie“) jsem podlepil proužkem pevného papíru, ať se nevlní.

Pokračujeme sedačkou 4. Na dně podvozku 1 chybí naznačené místo pro nalepení sedačky – musíme to tedy utrefit – ale pozor, v součtu drobných nepřesností hrozí pozdější kolize hlavy šoféra se spodní plochou šikmých schodů (viz foto níže).

Řidič (díl 5) je ale pouze jeden, druhý šofér není, asi bulka. I nastalo dilemno: je to bug nebo feature? Pokud to tak má být, pak je otázkou, co s oním jedním volantem 9 – ten je uchycen na svém místě velmi neotřele – nemá žádnou tyč či nosník, ale je přilepen na rukách řidiče (!). Pokud ale jeden řidič chybí… pak by to mohlo být tak, že ony dva díly volantu jsou jen rub a líc jediného volantu… ale druhé schody tedy nebudou mít řidiče, ani volant?!?

Takovéhle myšlenkové pochody se vám přihodí jedině u ŠOKovánek. Po minutách zapeklitého mlčení, přemýšlení a upřeného hledění na stůl („Stáňo, nestalo se ti něco…?“) jsem se rozhodl – chybějící šofér je chyba a je třeba jednoho doplnit svépomocí. Pouštět tiskárnu se mi kvůli tomu nechtělo, i oddělil jsem levou a pravou stranu jednoho řidiče, podlepil týmž bílým ábíčkovským papírem a druhou stranu obou postaviček jsem dokreslil sám – zkuste uhádnout, která dvojice je Kobík a která Fajkusík (řešení nám do redakce určitě NEposílejte):

 

Oba borci v neobvyklém kabrioletu jsou na svých místech a v dlaních si vezou na svačinu celou pizzu. Případně posvícenský koláč-hruščák. Inu, ČSA bejvávaly před lety výstavním podnikem, kde chtěl pracovat každý.

Dostávám se k samotným šikmým schodům. Konstrukčně jsou jednoduché, stupínky schodů nejsou zpracovány, jen šikmá rovná šrafovaná plocha. Opět jsem trochu váhal, tentokrát jak přilepit čtvercové bočnice horní plošiny s nápisem ČSA – zda spodní hranou do roviny plošiny nebo přesadit:

Návodná kresba moc nepomůže a trochu jsem se tady zacyklil. Nakonec jsem zvolil variantu s přesazením, dle červené šipky na obrázku výše. Níže je také vidět již zmíněné riziko kolize řidičovy hlavy se schody, tož bacha:

Na bocích šikmého nosníku schodů (dílu 6) je chybka, nejsou zde vykresleny plochy pro nalepení do podvozku 1. Návod dále v úvodu uvádí, že se mají některé díly z rubu nabarvit šedou barvou (i když na plnobarevné návodné kresbě vidíme černou), včetně nosníku schodů 6. Je to ovšem velká plocha, u které hrozí při podobné operaci zvlnění a zkroucení => rub schodiště jsem podlepil šedým papírem.

Jak vidno, vystřihovánka je to jen zdánlivě triviální, je třeba býti neustále ve střehu. Nakonec jsem tedy oboje schůdky zprovoznil:

 

A ještě na ukázku verze kolegy RoBertina – schody prohnal kosmetickým počítačovým salónem a místo reklam ČSA zvolil německé dopravce ze západního i východního bloku:

  

2. Pojízdný agregát

Elektrický pojízdný agregát je dalším doplňkem ze sady Letištní technika 1. Konstrukčně jde o jednoduchý vozíček, přesto i u něj se autoři dopustili několika nešikovností: Díl 11, skříň agregátu, je zcela prostý kvádr. Má dvě nadbytečné chlopně, které tam nemají co dělat. To je, bohužel, důkaz, že autoři spěchali a možná ani po sobě výslednou konstrukci neslepili – tak očividnou chybu by jinak museli odstranit… jednoduché tvary někdy svádějí k domněnce, že vše stačí jen namalovat a prostě to MUSÍ DOPADNOUT DOBŘE, když to je tak triviální:

Červená šipka výše ukazuje na prapodivný kroužek v rohu jednoho z nápisů ČSA – čort znájet, co to může být. Řekl bych, že jde o chybně naznačený, a už pak neodstraněný otvor pro kabel. Ten má ale svůj otvor na jiné ploše.

Díly 10 a 11, podvozek a skříň agregátu, mohly být klidně z jediného dílu – nevím, proč jsou ze dvou a lepených k sobě velkou plochou. Podvozek 10 má být dle návodu nabarven šedou, opět jsem kvůli riskantní velké ploše zvolil podlepení, a sice černým papírem, stejně tak voj 12.

O přípojném kabelu návod mluví jako o hadičce či bužírce, ale mám pochybnosti, že by měkká bužírka držela sama od sebe jakýkoli tvar => kabel jsem udělal z černého izolovaného drátku, který jsem ohnul do stočené pozice. Jeho konec se mi zdál nějaký neukončený (ano, neukončený konec se mi tu přihodil), a tak jsem jej omotal ždibkem šedého papíru, což v překladu do poezie znamená, že má jít o koncovku, o přípojku.

Místo haldy vrstvených koleček jsem opět udělal běhouny a tloušťky kol ze stočeného pásku. Osy kol jsou (stejně jako u všech modelů v tomto příspěvku) z drátku z prskavek. A hotový agregát může agregovat:

 

Název modelu: Letištní technika 2
Autoři: Václav Šorel, František Kobík
Vydavatel: ABC č. 16 / roč. 23 (vyšlo 23. 4. 1979)
Měřítko: 1:100
Rozsah: 0,6 str. A4
Počet dílů: 17 číslovaných, 66 fyzických
Autorský kód modelu: Neuveden
Lepeno: z originálu v září 2015, dokončeno 19. 9. 2015 (-StF-)

Čtvrt roku po Letištní technice 1 se modeláři dočkali pokračování, druhého a posledního. Letištní technika 2 sadu doplňuje o letištní autobus a elektrický vozík. Kresba dílů vystřihovánky je vedena velmi jemnou, až vlasovou linkou, s miniaturními čísly dílů, což napovídá, že autorský originál byl větší a pro tisk v ABC byl zmenšen na požadované měřítko.

Letištní technika 2

3. Autobus

Třetím doplňkem domácího letiště Praha-Ruzyně s dopraváky VEB Plasticart je letištní autobus pro přepravu PAX, tedy pro passengers, cestující. Má jít o upravený typ ŠM 11 a do rukou se nám dostává dílko podobné budoucím Miniboxům Milana Weinera:

Lepím opět z dávného originálu. Začínáme podvozkem 5, na kterém jsou přilepeny čtyři podběhy č. 4 – na nich vidíme tradiční prvek a zlozvyk konstrukcí ŠOK, a sice viditelné chlopně, bůhvíproč nelepené zezadu a neviditelně. Též pro lepiče by to bylo bývalo snazší.

Velké plochy podvozku, boků i střechy jsem podlepil pevným papírem, ať drží tvar a rovinnost:

 

Návaznost kresby mezi boky a oblými čely autobusu není stoprocentní, ale budiž.

 

Ve vystřihovánce je přímo kolečkové běsnění, celkem 32 kroužků – 8 ks na jedno kolo (!). No, nic proti, ale kolca opět dělám ze dvou boků a z dlouhého pásku, který pak barvím. Utrefit tu šedou není úplně snadné.

Busík je hotov a může vyrazit k právě prizemljené lince Poprad-Tatry – Praha:

 

4. Elektrický vozík

Zbývá poslední kus techniky z našeho letiště, a sice „ještěrka“. Musím přiznat, že jsem zde udělal patlalskou chybu – tak jsem se nechal unést koly s navinutým páskem místo vrstev, že se mi to u vozíku vymstilo – udělal jsem kola příliš tlustá. Sice jsem si odměřil, že síla 1 mm bude OK, ale bylo to moc. Po přilepení boků už mám kola moc tlustá a měl jsem problém přes ně přetáhnout horní úložnou plochu vozíku s bočnicemi (díl 2). Čili zde doporučuji udělat kolečka dle návodu, tenčí a z vrstev:

  

Vozík se vyznačuje tím, že je opět řízen řidičem. Už nemá na rukách volant, nemá v nich vůbec nic a vypadá, jako by držel v dlaních hlt vody. Nebo lapeného motýla. Ovšem trošku se mi nepozdává velikost figurky řidiče – je o poznání menší než šofér pojízdných schodů, oba borci vedle sebe vypadají jako otec s dospívajícím synem:

Sedačka řidiče se skládá ze dvou dílů 3 a 4, kteréžto rozdělení nemá žádný význam, klidně to mohl být jediný díl ve tvaru pásku. Figurka řidiče nedosedá na sedačku přesně – úhel spodní poloviny nohou je větší než sklon sedáku, chlopničky u lýtek nedosedají, boty se nedotýkají podlážky. To má za následek, že podlážka 3 nemá oporu a je poněkud v luftě. Tím pádem i čelo vozíku 5 je přilepeno k podlaze 3 trochu pofiderným způsobem.

Nakonec jsem tedy nějak zkrotil i vozík – je to opravdu pidítko:

Stavba Letištní techniky 1+2 je u konce. Celá sestava vypadá pohledně a u plastikových dopravních letounů mohla dobře posloužit jako zajímavé doplnění.

I na těchto v podstatě velmi jednoduchých vystřihovánkách je citelně znát, že autorům chyběl zkušební stavitel, beta-tester. A není tomu zdaleka poprvé za oněch více než osm let tvorby dvojice ŠOK. Všechny výše uvedené nesrovnalosti by se daly velmi snadno odhalit a odstranit či upravit. Asi nebyl čas či kterého čerta… je to ale škoda. Stavba je to jinak příjemná a rozhodně oceňuji zajímavý nápad (tj. vytvořit doplňky pro modely civilních letadel) a tradičně pohlednou kresbu klasického ilustrátora Františka Kobíka.

Vícero obrázků celé sady najdete, jak zvykem jest, v Galerii.

-StF-