Název:	Loď Vítkovice
Autor:	Ladislav Müller
Autorský kód:	Neuveden (dle posloupnosti by mělo jít o 13. Müllerův model)
Vydavatel:	ABC č. 23 / roč. 17, vyšlo 3. 8. 1973
Měřítko:	Neuvedeno, cca 1:890
Rozsah:	1,8 strany A4
Počet dílů:	16 číslovaných + 7 označených písmeny, 41 fyzických + 3 šablony. Ve vystřihovánce nejsou označeny číslem dva díly: záď a zadní zábradlí. Některé další díly rozdílné povahy mají stejné číslo (3 a 5)
Stavba modelu:	Stavba 1 (RoBertino); stavba 2 (Michal „Medium“)
Fotogalerie:	Ano

KRÁTCE O PŘEDLOZE MODELU – loď Vítkovice

Ačkoliv Československo bylo vnitrozemským státem, mohlo se pochlubit početnou námořní flotilou. Vítkovice (pojmenování lodi po železárnách resp. po městské části „černé“ Ostravy svázané se železem bylo více než trefné) byla v pořadí osmou lodí Československé námořní plavby (ČNP) a její vznik byl zajímavý tím, že ČNP za plavidlo nemusela platit, i když pořizovací cena Vítkovic činila 127,8 milionu korun. Díky přenechání rudných aktivit v Africe (různé zdroje uvádějí guinejskou rudu či rudný důl v Etiopii) Velké Británii byl ve skotské loděnici Clydehorn Shipyard (Glasgow) postaven vůbec první bulk carrier (tj. plavidlo určené pro přepravu nebaleného hromadného nákladu) v historii ČNP. A také největší – v éře socialistické námořní dopravy si tento primát podržel až na několik podružných kritérii (objem přepravy a doba provozu). Významným prvkem lodi byl poměrně nízký ponor, takže i s plnou zátěží mohla vplouvat do přístavů tehdejší Jugoslávie. Loď Vítkovice měla být nejčastěji využívána k přepravě rudy z Brazílie do Evropy.

Pamětníci mluví o tom, že díky zmíněnému transferu byla loď postavena ve standardním provedení, neměla nejlepší stabilitu, při bouřlivém moři trup „pracoval“, takže v zasvěcených kruzích se jí říkalo „loď hrůzy“. S tím poněkud nekorespondoval jinak neuvěřitelný luxus pro námořníky – zapuštěný bazén v zadní části palubní nástavby. Naproti tomu ubytovací kajuty a kryty skladištních prostorů nepatřily mezi tehdejší „top class“. Nicméně Vítkovice byly po lodi Košice (1963-1987) druhým nejdéle provozovaným plavidlem v socialistické éře ČNP.

Věnujme se tedy nové lodi: na vodu byla spuštěna 20. dubna 1966, do provozu uvedena 26. října téhož roku (slavnostní vyplutí proběhlo o den později) a svou poslední plavbu do taiwanského Kaohsiungu absolvovala 10. března 1987. Vzhledem k přecenění, k němuž došlo v roce 1977 (ubralo se nějakých 21,2 milionu) a při zůstatkové hodnotě po dvacetiletém provozu díky prodeji do šrotu (Taiwan byl zvolen kvůli výhodnějším cenám železa) byly Vítkovice nakonec likvidovány se ziskem 14,6 milionu korun.

Vypočítávat tu všechny rekordní nebo kulaté údaje z historie lodi právem označované za vlajkovou by bylo neúnosné – fanoušci námořních plaveb si je jistě najdou sami. Zmíníme se pouze o dvou skutečnostech: v roce 1972 absolvovala loď plavbu označenou jako R40 z Jugoslávie do Indie. S ohledem na uzavření Suezského průplavu musely Vítkovice volit takzvanou balastní plavbu kolem Mysu Dobré naděje. V Paradeepu naložilo plavidlo železnou rudu a vrátilo se zpět do Bakaru. Podle některých pramenů měřila tato cesta 24 692 námořních mil (existují i záznamy hovořící  „jen“ o 24 612 mílích).

Ani Vítkovice se nevyhnuly havárii – loď mohl dokonce potkat osud Titanicu. 19. června 1980 v problematických vodách u západního pobřeží Grónska narazila brzy ráno přídí do souvislé ledové plochy. Naštěstí byla její rychlost podstatně pomalejší než u slavného britského plovoucího paláce, i tak led vyrazil do obšívky lodi otvor cca 2×2,5 metru, na levém boku u přídě se objevily dvě praskliny a několik promáčknutých míst – poškozen byl i příďový vazník pod čarou ponoru. Loď doplula do grónského přístavu Marmorilik, kde byly největší „rány“ dočasně opraveny. Po návratu do Evropy zakotvilo plavidlo v holandském Flushingu, kde bylo podrobeno důkladné prohlídce a obnově.

Kdo by si chtěl o této lodi, s ohledem na historii plavidel ČNP označené jako Vítkovice I., přečíst více, doporučujeme knihu námořního důstojníka Františka Ptáčka Modré vzpomínky. On sám na tomto plavidle strávil poměrně dost času, aby o něm zasvěceně mohl podat zajímavé svědectví.

Loď Vítkovice – základní technické údaje:

• Délka – šířka – ponor: 209,9 – 27,5 – 11,6 m
• Výtlak: 24 326 BRT
• Velikost nákladového prostoru: 43 362 m³
• Nosnost: 41 207 DWT

Základní údaje motoru:

• Typ: švýcarský vznětový agregát Sulzer
• Výkon: 12 953,6 kW (17 600 koní)
• Spotřeba: 59,8 tun / den
• Rychlost: 15,8 uzlu = 29,5 km/h

Loď Vítkovice – STAVBA MODELU 1 (RoBertino)

Ladislav Müller byl v mnohém průkopníkem. Náš milý odborník -StF- už nás v profilu autora s některými jeho výjimečnostmi seznámil, v případě námořní lodi Vítkovice vytvořil pan Müller vůbec první moderní plavidlo v historii ABC. Do té doby jsme měli k dispozici pouze kocábky historické, válečné či hypotetické.

Vítkovice, jak si lze přečíst ve stati o skutečné předloze, nebyly tankerem, jak se někde chybně uvádělo. V jeho prostorách se skrývalo tu obilí, tu kukuřice, hojně železné rudy, sem tam i zvláštnosti jako ocelové trubky. V některých letech byla loď pronajímána na přepravu cizího zboží (to znamenalo, že fungovala jako speditérské plavidlo), takže se ani nemuselo vědět, co se v jejich útrobách nalézalo.

Samotný modýlek v přesně neurčeném měřítku byl součástí modelářské Soutěže pro šikovné a vytrvalé, kultovního počinu v 17. ročníku ABC, do něhož byly zařazeny ještě další čtyři modely. Zde jenom připomeňme, že akce se bezprostředně týkala koncernu VŽKG a loď Vítkovice, vybraná coby námořní reprezentant, měla v té době za sebou rekord v délce námořní plavby v historii ČNP (téměř 39 730 km!).

Při stavbě tohoto na první pohled triviálního modelu si musíme připomenout hned tři úskalí. To první – nelepte podle návodu! Peklo, které byste zažili při snaze vsadit shora palubu mezi již sestavené boky a poté ji osazovat vším harampádím k tomu určeným je srovnatelné snad jen s hypotetickým úspěchem s jakýmkoli výtvorem před přísným zrakem StF nebo se pokusit slepit něco menšího než dokáže Michelangello Kanibalier. Navíc se paluba díky krytům nákladního prostoru (mazaně neoznačených čísly, nýbrž písmeny A, B, C) má tendenci kroutit jako dívka před pozváním na rande – volte tedy podlepení, umístění všech nástaveb a teprve poté palubu olepte kolem dokola pravo- a levobokem.

Druhá potíž – značně nepřehledný návodový nákres palubní nástavby. Tady se člověk musí řídit víceméně intuitivně, protože ač si při pohledu na plánek vykoukáte oči, stejně nic nezjistíte a povaha dílu 8 (přední část kapitánského můstku) vám to ještě maximálně ztíží. Také držáky záchranných člunů si se skutečností příliš netykají, z těch by se sundávaly poměrně obtížně a hlavně dost pomalu, to by dřív loď klesla ke dnu nebo námořníci umřeli smíchy.

 

Třetí a zásadní malér – záď, vůbec neočíslovaná (motá se kolem ní jednička v kroužku, ale tou je též označen pravobok) je cca o 8 mm kratší, takže když ji s kletbami v duchu „Сволоч такая“ obohaceném o kantonský dialekt říznutý moravskými poznámkami „cypina hentononc“ či slovenským jadrným „ci boha“ narvete na příslušné místo, bude vám do lodi na jedné nebo druhé straně téci – to podle toho, odkud začnete. Varianty jsou v podstatě tři – buď popadnout anilínky a kousek dokreslit: vypadá to příšerně. Případně zkrouhnout o něco málo základnu 2 a zadní palubu 7 – to zase nemusíte přesně trefit. Třetím krokem je si Vítkovice digitálně upravit a díl patřičně natáhnout – činí pouze mistři photoshopu, ignoranti originálu a masochisté grafického zaměření. Nechám na přítomných co je nejlepší.

 

 

 

Pomineme-li tradičně mikroskopické dílky, se kterými by se desetiletá robátka potýkala ještě více než s vyjmenovanými slovy a kružnicemi vepsanými, tradiční „velkorysost“ rozměrů a obvyklou tiskárenskou rozmázlost kontur, vyleze nám ve výsledku počin poměrně hezký a hlavně ojedinělý. Ono těch nákladních námořních gigantů 20. století zase tolik na stránkách časopisů či modelářských sešitů neplulo.

RoBertino Pavelka, -StF-

Loď Vítkovice – STAVBA MODELU 2 (Michal „Medium“)

Při třídění starších ABC mi zbylo několik volných vystřihovánek, které jsem neměl to srdce vyhodit. Řekl jsem si, proč nezkusit naplnit jejich účel a slepit si je. Rozhodl jsem se tedy zkusit si postavit jeden starý model nákladní lodi z časopisu ABC z roku 1973, a to československou námořní loď Vítkovice. Možná, nebo spíše určitě bude tento model ve srovnání s monstrózními moderními kolosy z polské produkce jen malou bárkou. Ale přiznejme si, nebýt těch starých jednoduchých modelů, nebyly by dnes ty složité a propracované.

Musím se přiznat, že před Vítkovicemi jsem se snažil lepit jinou letitou stříhačku od Ladislava Müllera, a to autoveterán Alvis 1928. Ale mé snahy o toto autíčko skončily kvůli nepřesnostem v konstrukci vystřihovánky nezdarem. Popravdě jsem se již nechtěl pouštět do další müllerovánky, ovšem za obrat v rozhodnutí může mé ego. Přečetl jsem si totiž reportáž o stavbě lodě Vítkovice právě zde na této stránce výše, kterou „má na svědomí“ RoBertino Pavelka. Ten si celou původní vystřihovánku upravil na počítači a stavěl její vylepšenou variantu. Ovšem v jeho článku je přidán i obrázek přímo z časopisu ABC se slepeným modelem…

… a tady právě zafungovalo ono ego – když to zvládli modeláři před nějakými 43 lety, tak to já musím snad zvládnout taky – přeci mě neudolá nějaká vystřihovánka sotva na dvou stránkách. Vystřihovánka lodě Vítkovice tedy neskončila ve sběru, ale na mém stole, a já pln odhodlání jí zdolat jsem do ní zastřihnul. Jelikož nejsem tak učený v grafických programech, abych mohl cokoliv upravovat, stavím model tak, jak byl nakreslen a z originálního výtisku (jinými slovy z papíru, který už má své lepší časy za sebou).

Nemeškám a pracuji. Začal jsem nástavbami na ploše paluby. Nenechte se zmást, že jde o banální krabičky. Za tím, co vidíte, je celkem dost pečlivé práce a upravování. Poučen z pokusu o stavbu autoveteránu Alvis již docela dokážu odhadnout, kde by se mohla skrývat nějaká pastička v podobě nepřesnosti v konstrukci. Ono to je totiž velmi pravděpodobné všude, takže to není zas tak těžké hádání. Díl nástavby tvoří středová největší obdélníková část, na každé straně je napojena výška nástavby s chlopní pro přilepení k palubě. Pokud bych automaticky narýhoval a ohnul všechny ohyby, zjistil bych, že každá bočnice nástavby je jinak vysoká. Někdy je to čtvrtinka milimetru rozdíl, jindy půl milimetru a možná i víc. Nejdříve jsem tedy naohýbal bočnice nástavby u horního obdélníku a pak si upravil posunutím ohybovou hranu dolních okrajů chlopní, aby byly v jedné rovině. Nesedělo to ani u jedné z těch sedmi nástaveb, ani u jedné bočnice, takže to byla celkem mravenčí práce poupravovat (uznávám, psát mravenčí práce při pohledu na práci nanotechnologických bláznů-loďařů, je možná troufalost, ale berme to z pohledu normálního podprůměrného modeláře 😎 ).
A zároveň mám již připravenou a podlepenou hlavní palubu:

 

Po dokonalém vyschnutí paluby jsem mohl pokračovat. RoBertino ve svém reportu upozorňuje na problém s kratší zádí. Proto jsem si nyní raději nahrubo připravil díl vyvýšené zadní paluby a porovnal s dílem základní paluby. Ano, problém je tu vidět – autor při rýsování zapomněl, že část na zádi hlavní paluby (níže na obr. označené) tvořící schod vyvýšení bude ve vodorovném směru nulové hodnoty. Ale něco mi říká: zatím nic neupravovat, nekrátit, neprodlužovat…

Na hlavní palubu jsem nalepil připravené nástavby. Ovšem ani zde to nebylo bez problémů. Ač by měly mít všechny nástavby ve směru levobok-pravobok stejný rozměr, tak samozřejmě nemají. Normálně by stačilo přilepit první, poslední, přiložit pravítko a lepit nástavby uprostřed. Ovšem to bych měl na jednom boku nástavby, pravda, v linii, ovšem na druhém boku by to bylo už takové malé cimbuří. Nezbývalo než nástavby lepit tak nějak kompromisně od oka podle středové linie, aby jakž-takž na sebe navazovaly čáry vedoucí (přibližným) prostředkem nástaveb a okraje byly s přimhouřením oka průměrně také v rovině na obou bocích. Ovšem na druhou stranu je potřeba dodat, že to jsou všechno malé odchylky, ale v dnešní době přesností na desetiny milimetrů je potřeba dát si záležet.

 

Rovnou jsem se pustil do výroby bočnic. Ty tvoří levá strana, pravá strana, pak obšívka zaoblené zádě a ruby zábradlí. Se zábradlím byl problém na přídi lodě, kde jsem ho na několika místech musel rozstřihnout a mírně poupravovat zastřihnutím (místa zvolená jako body oprav jsou níže označena) a následně dolepovat po jednotlivých dílčích částech. V úplné špici jsem zábradlí dolepil až po přilepení paluby a něco bylo nutné doretušovat. Opět, pokud člověk nad tím trochu přemýšlí a dá tomu péči, dá se dojít k výsledku s minimem nepříjemných následků.

  

V montování lodi Vítkovice jsem pokračoval přilepením obšívky k hlavní palubě. To šlo bez větších problémů. Nejdříve postupně jeden bok, poté druhý a nakonec jsem přilepil příďovou špici paluby prostě tak, jak si tam sedla, akorát jsem se snažil pohlídat její rovinu. Následovalo přilepení obšívky zádě. Ta se měla nalepit na chlopně již hotových bočnic, ale ty jsem odřízl a obšívku slepil pomocí podlepů, aby byla pěkně v jedné ploše bez schůdku vrstvy papíru. Co se autorovi na této části nepovedlo, není chyba v konstrukci, ale v barevnosti odstínů obšívky; ani výška jednotlivých pásů není ideální:

Jednou to stejně přijít muselo – zadní zvýšená paluba a RoBertinem předpovídaná potřeba úprav. Na hlavní palubu jsem nalepil ještě stěny „mezipalubních“ prostor a připravil si zvýšenou palubu. U té bylo potřeba odřezat zábradlíčka, upravit jejich délku a později je zase natupo přilepím. Z dílu hlavní paluby vychází i konstrukční podklad pro zvýšení – to jsem zastřihnul. Jednak to nemělo zrovna dvakrát souměrný oblouk zádě, a navíc by mi to akorát překáželo při lepení vlastní zvýšené paluby. A pak už jsem vzal zvýšenou palubu, vyzkoušel a s nedůvěrou čekal, kde všude bude potřeba co upravit. No, nechtělo se mi věřit vlastním očím, ale ona tam ta zadní paluba sedla naprosto přesně, bez jakýchkoliv problémů a nutností úprav:

 

Chvilku trvalo, než jsem se z toho pozitivního „šoku“ vzpamatoval, ale využil jsem hladký průběh stavby a pokračoval zadní nástavbou. Tu tvoří tělo nástavby s poschoďovou zádí a její čelo. U hlavního dílu nástavby je nutné u pravého boku zvýšit jeho výšku asi o 0,5 mm posunutím ohybu do chlopně a tuto opravu černě zaretušovat. Stejně tak je potřeba si mírně poupravovat „schody“ na zádi nástavby. Čelo nástavby pak již nečiní žádné problémy. Ještě je nutné nezapomenout si na střeše nástavby propíchnout otvory pro pozdější napnutí antén:

 

Postoupil jsem slepením lodního komínu a jeho umístěním na střechu nástavby. Nejdříve bylo nutné přilepit tu plošinu před ním a dle tvaru vykrojení tvarovat samotný komín, neboť obrys pro jeho přilepení neměl nic společného s realitou:

 

Další kapitolou byly záchranné čluny. Konstrukce držáků-jeřábů byla tvořena jedním dílem a ramena měla nakresleny rubové poloviny, které ovšem neseděly, a tak jsem držáky podlepil černým papírem. Ovšem slepit čluny, to byl opravdu těžký boj. Vměstnat horní rovinu do boků člunu, natupo přilepit a udržet to tam byla prostě hodně tvrdá zkouška trpělivosti. Už-už jsem myslel, že to celé poletí do koše, ale udržel jsem se. Ještě že ty čluny jsou jenom ve dvou kusech. A myslím, že mnozí tehdejší modeláři věřili Vítkovicím více než Titanicu a čluny prostě neudělali.

 

V loděnicích chybělo dodělat již jen poslední dvě části na Vítkovicích: nástavbu na přední palubě a stožár vybavený anténami.

Pozorovací konstrukci na přídi si RoBertino předělal do prostorové podoby podle skutečnosti, já jsem zůstal u autorova placatého provedení. Při přilepení k palubě je nutné si uvědomit, že paluba je šikmá, a je tedy nutné si upravit i sklon spodku konstrukce. Mno, uvědomil jsem si to, až když jsem koukal, jak to mám pěkně šikmo 😎 . A mírné zastřihnutí potřebovala podpěra před konstrukcí u ramen dosedajících na hlavní konstrukci.

 

Poslední prací bylo loď vybavit stožáry a anténami. Na stožáry jsem se rozhodl vyzkoušet uhlíkové kulatiny vhodného průměru, protože brousit párátka je celkem na dlouho a po nabarvení tam vždy vidím tu strukturu dřeva. Musím říct, že uhlík mě mile překvapil a pracovalo se s ním skvěle. Zbroušení do potřebného zúžení bylo během chvíle a navíc na to pak bez problémů chytla i černá vodovka pro sjednocení barevnosti. Původní uhlíková tyčka je lesklá, po broušení došeda. Navíc uhlík k papíru přilepíte obyčejným Herkulesem, jako když to přivaříte.
Všiml jsem si, že jsem hlavní stožár přilepil křivě, no, vytrhnul jsem Vítkovicím málem celou nástavbu, než jsem stožár zase vyndal. To vše samozřejmě až po kompletním vybavení anténami, takže jsem si potrhal, co šlo.
Na hlavní stožár jsem umístil strážní koše a loď na samý závěr vybavil anténami. Nepoužil jsem nit, jak autor kázal, ale ze smetáčku jsem si ustřihl několik čistých štětin. Pro hotové Vítkovice Ladislav Müller ještě připravil kus oceánské hladiny a já mohl s pýchou vypustit svojí loď na plavbu.

 

Jelikož mé fotky nejsou zrovna nejkvalitnější, finálního nafocení se zhostil již zkušený poloprofesionál -StF-.
(Pozn. -StF-: Jen dodám, že finální snímky jsem pořídil ještě před tím, než Michal hlavní stožár drsně narovnal. Že ho má pěkně šurý, jsem mu neopomněl sdělit 😎 .)

Model z roku 1973 mám hotov. Je pravda, že bylo potřeba celkem dost úprav, na druhou stranu nic nebylo natolik zásadní, aby bránilo slepitelnosti modelu. Těžko říci, proč se Ladislavu Müllerovi dostávalo do jeho modelů tolik chyb. Možná rýsoval jen tak „v ruce“, bez profesionálního rýsovacího prkna jako arch. Vyškovský, k tomu tlusté čáry a čtvrtmilimetr k další čtvrtce a už to lítá. I tak jeho modely stály určitě (a možná stále stojí) za tu námahu a slepení, neboť zpracovával velice zajímavé a netradiční předlohy.

Michal „Medium“ Erben, červenec-srpen 2016

Kam dál:

• Galerie modelu lodi Vítkovice
• Rejstřík modelů lodí na tomto webu