Název:	McLaren M 23 Ford
Autor:	Richard Vyškovský
Autorský kód:	VY-1.08
Vydavatel:	ABC č. 4 / roč. 22, vyšlo 21. 10. 1977, reedice: č. 4/26 (30. 10. 1981)
Měřítko:	1:24
Rozsah:	2 strany A4
Počet dílů:	55 číslovaných / 72 fyzických
Další info:	Kartička Atlasu ABC z č. 10/33
Fotogalerie:	Ano

McLaren M 23 Ford – krátce o předloze modelu

McLaren M 23 se řadí mezi úspěšné vozy zprvu novozélandské, poté britské stáje dlouhodobě sídlící v Colnbrooku. Vytvořil jej Gordon Coppuck, z jehož rýsovacího prkna vzešel už na počátku sezóny 1973. Tehdy v rámci daných pravidel ještě zdobila prostor nad motorem nástavba na nasávání vzduchu, pro níž se vžil název „komín“ (obr. níže). „Třiadvacítka“ vstoupila do světa F1 v Grand Prix Jižní Afriky a Novozélanďan Denny Hulme ji kvalifikoval nejlepším časem na pole-position (v závodě dojel na pátém místě).

Typ M 23 vyhrál v letech 1973–1977 šestnáct Grand Prix – o nejvíc vavřínů (šest) se zasloužil James Hunt ve své mistrovské sezóně 1976. Pětkrát vyhrál Emerson Fittipaldi (1974-1975), dvakrát Denny Hulme (1973 a 1974) a Peter Revson (1973), a konečně jednou Jochen Mass (1975).

Vzhled vozu se průběžně měnil, laborovalo se zejména s tvarem přídě, která se měnila s ohledem na povahu trati. Zadní spoiler měl různá uchycení, například v GP Belgie 1975 byl z aerodynamických důvodů na prodlouženém pylonu těsně nad tratí, ale zůstalo pouze u tréninkového pokusu. Až do Grand Prix Španělska 1976 zdobila „třiadvacítku“ již zmíněná aerodynamická komora (mající ale každý ročník odlišný tvar) – od uvedeného závodu došlo ke změnám pravidel limitujících především výšku monopostů a dominantní „komín“ musel pryč.

Hunt si typ M 23 oblíbil pro jeho jízdní vlastnosti, proto dlouho odmítal následující M 26. Několik tréninkových havárií s novinkou dokonce provázely spekulace, zda nebyly záměrné, aby obhájce titulu s „šestadvacítkou“ nemusel jezdit. McLaren M 23 stáj naposledy nasadila v Grand Prix Monaca 1977, pak definitivně přešla na novější M 26.

Vedle továrních pilotů na M 23 jezdili i Jihoafričan Jody Scheckter, mající k dispozici v pěti závodech roku 1973 třetí vůz jako náhradu za zrušenou smlouvu pro F2, a Belgičan Jacky Ickx, který nahrazoval Petera Revsona v době jeho účasti na amerických závodech. Nemálo „třiadvacítek“ bylo využíváno soukromými jezdci, stáj také prodávala vozy do jihoafrického šampionátu F1 – jezdil s nimi Dave Charlton. Dalšími muži, kteří kromě továrních pilotů usedali do typů M 23 v soukromých barvách, byli Američan Brett Lunger, Španěl Emilio de Villota, začínající Nelson Piquet, dále Bruno Giacomelli nebo Tony Trimmer. A jedno jméno nesmíme zapomenout – v Grand Prix Velké Británie 1977 na tomto typu absolvoval velice zdařilý debut ve formuli 1 Kanaďan Gilles Villeneuve. Byl to jeho jediný start v F1 na jiné značce než na Ferrari.

V roce 1973 byly „třiadvacítky“ v týmových barvách kosmetického koncernu Yardley (obr. výše). Před sezónou 1974 nabídl tabákový gigant Phillip Morris čtyřnásobně více a došlo ke změně hlavního sponzora. Yardley ale měl ještě na tento rok smlouvu, proto byl vytvořen druhý tým, dostal k dispozici jeden vůz pilotovaný Mike Hailwoodem, po jeho havárii v GP SRN 1974 do něj usedali David Hobbs a Jochen Mass. Červenobílé McLareny v barvách Marlboro se staly symbolem úspěchu – toto spojení vydrželo až do konce roku 1995.

Papírový model je vytvořen podle verze z roku 1976, jde o Huntův mistrovský monopost, ale i tady byly drobné odchylky: týkaly se zejména šachet na bocích přivádějících vzduch k chladičům (vedle startovního čísla), model má pouze naznačená zrcátka na plastovém štítku kokpitu a nasávací šachty za hlavou pilota mívaly odlišné tvary. Na přídi modelu je kreslířské opomenutí – není vyznačen prořez pro přední spoiler – tato část také byla v některých závodech opatřena různými reklamními nápisy. Jen pro úplnost dodám, že v Grand Prix SRN v souladu s tehdejším zákonem o propagaci tabákových výrobků měly červenobílé vozy důsledně přelepené nápisy Marlboro.

Slavný McLaren M 23 neušel pozornosti moderních počítačových konstruktérů papírových modelů. Petr Špinler připravil McLaren M 23 z roku 1974 se startovním číslem 5 pro Speciál ABC s modely vozů F1 (vyšel v listopadu 2003) a rovněž „klasický“ vůz s číslem 11 z roku 1976 jako laserový výtisk (v roce 2004) a následně i pro ABC č. 5/51 (únor 2006) – ve spolupráci s Ivanem Luptákem.

McLaren M 23 Ford – technická data:

• • Podvozek: hliníková skořepina
  • Rozvor: 2720 mm
  • Rozchod kol vpředu / vzadu: 1630 / 1650 mm
  • Hmotnost: 601 kg
  • Motor: vidlicový osmiválec Ford Cosworth DFV, objem 2993 cm³, výkon 331 kW (450 k) při 10 800 ot/min., hmotnost 168 kg, vrtání × zdvih: 85,7 × 64,8 mm
  • Převodovka: šestistupňová Hewland FG 400
  • Brzdy, tlumiče: Lockheed, Koni
  • Pneumatiky: Goodyear
  • Palivo, objem nádrže: Texaco/Havoline, 191 litrů

Tovární piloti:

• • 1973: Peter Revson / Denny Hulme
  • 1974: Emerson Fittipaldi / Denny Hulme
  • 1975: Emerson Fittipaldi / Jochen Mass
  • 1976: James Hunt / Jochen Mass
  • 1977: James Hunt / Jochen Mass

Robert Pavelka

Kam dál:

• Galerie modelu
• Rejstřík modelů F1 na tomto webu