Název modelu: Pioneer 10
Autoři: Václav Šorel, František Kobík (ŠOK)
Vydavatel: ABC č. 20 / roč. 17 (vyšlo 8. 6. 1973)
Měřítko: Neuvedeno, cca 1:28 (průměr disku hlavní antény: 97 mm)
Rozsah: 1,25 str. A4
Počet dílů: 22 číslovaných, 27 fyzických
Autorský kód modelu: Neuveden
Lepeno: po chvilkách v srpnu-listopadu 2014 (-StF-)

Vystřihovánka kosmické sondy Pioneer 10 patří k vůbec nejznámějším papírovým modýlkům z časopisu ABC. Její atraktivnost spočívá jednak v tom, že šlo o model sondy tehdy aktuální, nedávno vypuštěné (navíc americké), jednak v přitažlivé, „komiksové“ kresbě Františka Kobíka a dále v tajemném osudu sondy – lidstvo ji vypustilo pryč z naší sluneční soustavy, s poselstvím neznámým civilizacím vyrytém na pozlacené hliníkové destičce. Romantická chlapecká duše dumající nad modelem se tak může zasnít nad otázkou, kdy a zda vůbec se osud sondy naplní… najde ji někdo/něco v nekonečných hlubinách vesmíru? Kdy to bude – za 100 000 let? Nebo za 2 milióny let – u svého cíle, u hvězdy Aldebaran v souhvězdí Býka? Může vůbec sonda tak dlouho existovat? Vydrží tenká destička? Dokáže nějaký E.T. vyluštit symboly na ní vyryté? Co bude v té době s lidstvem… ???

Ano, dětská duše budiž pochválena! Tohoto posla lidstva jsem lepil už v dětství a obdobné otázky jsem si kladl. Též mne tehdy určitě zaujalo, že pionýrem může být i něco jiného než capart v modré košili s červeným hadříkem na krku – vskutku zajímavé slovo, tenhleten pioneer! Po mnoho let se pak skvěl v mé zasklené skříňce. Model nedá hodně práce a bylo jen dobře, že jsem jako čtvrťák-páťák základní školy neměl žádné pohnutky nějak pátrat po skutečné podobě sondy – kde taky, že. Slípl jsem ji bez jakýchkoli úprav, tak, jak mi mé dětské schopnosti a možnosti dovolily.

Jak známo, tato sonda se dočkala přebarvení od Jaroslava Velce pro seriál vystřihovánek Muzeum kosmonautiky – konstrukce je stejná, dokonce i rozložení dílů na ploše je téměř identické, J. Velc pouze zjemnil kresbu a přidal některé věrnější detaily. Jeho verze Pioneera vyšla v ABC č. 13/27 v březnu 1983.

Sběratelé pak vědí, že Pioneer 10 se dostal na kreslící prkno Františka Kobíka ještě jednou, a sice při tvorbě modelů pro Albatros, soubor Kosmická tělesa, 1986 (kat. č. 7252 – vpravo obrázek modelu z obálky výtisku). Zde je sonda kompletně přepracována a jinak zbarvena, je o ždibec větší než v ABC a má jinak vyřešen systém parabolické antény – jinak se konstrukčně prakticky neliší od svého ábíčkovského předchůdce. Ze všech tří uvedených verzí se mi jako nejlepší/nejvěrnější jeví Pioneer Jaroslava Velce – lepit ale budu první vydání značky ŠOK.

Čas Herkulesem trhnul a po nějakých čtyřiceti letech opět sedím nad stejnou vystřihovánkou, jako tenkrát. Opět bych chtěl, aby se Pioneer skvěl v mé zasklené skříňce (ten původní se dožil velmi krátkého věku v porovnání s plánovaným věkem jeho předlohy). Tentokrát ale zkusíš, říkám si, model malinko vylepšit – žádné extrabuřty: klasicky vyřízneš černý „kosmický prostor“ mezi nosníky konstrukce a mrkneš se na Gůgl, jak ta sonda vlastně vypadá – pokud bude model obsahovat nějaký snadno opravitelný kopanec, tak ho napravíš a finito.

Abych mohl vyříznout černé „vzduchy“ a aby se konstrukce všech těch „tykadel“ následně nerozpadla, bylo nezbytné pracovat s lepším papírem, než jaký poskytuje letitý originál. Ten si tedy nadále ponechávám v archivu a lepím z laserové kopie na moderním papíru 160 g. Drobnou grafickou úpravu jsem provedl na plaketě, aby ji mimozemšťané snadněji přečetli – použil jsem zřetelnější obrázek destičky. Dále jsem upravil detektor asteroidů, díl 18 – bude o něm řeč. Jinak je vše původní, dokonce i třeskutý nápis model abc jsem na disku antény ponechal 😎 .

Než začneme matlat, podívejme se (na rozdíl od malého Standy před X lety), jak sonda vypadala, zda by nešlo něco nenákladně vylepšit a přitom zachovat punc původní vystřihovánky. Co mne udeřilo do očí jako první je, že skutečný Pionýr nemá ve středu parabolické antény žádný kužel či snímač, jak jest ve vystřihovánce zpodobněno červeným kuželíkem, dílem č. 16. Zde pár náhledů z dokumentárního filmu NASA (na snímku vlevo je známý vědec a vynikající popularizátor astrofyziky Carl Sagan, který se na projektu podílel):

 

Jak vidno, reflektor antény je hladký jak poklice na hrnec, uprostřed disku nic není a mám tudíž radost – s jedním dílkem vyčihovánky se nebudu muset vůbec babrat – prostě ten kuželík 16 na model nedám.

Z obrázků záhy modelář zjistí, že Pioneer 10 byl velmi složité konstrukce, a vidí, k jak velkému zjednodušení sáhli autoři vystřihovánky – inu, nešlo jinak. Ale to řešit nebudeme, lepím ŠOKovánku a hotovo.

Na Wikipedii lze najít schématický nákres sondy:

Pioneer 10 – stavba modelu

Čili jdeme na to, nebudem se pionýra bát. Začínáme kuželovým diskem hlavní antény – slepení dvou plochých kuželů přesně proti sobě není úplně snadnou operací – a přístrojovou sekcí:

   

Obrázek výše zcela vpravo ukazuje první úpravu v lepení – díl 15, přístrojový kryt, jsem otočil o 180°, v souladu se skutečností. Na „komiksové“ návodné kresbě je obráceně. Díl nelze jen pouze otočit a nalepit, je pak příliš velký a koliduje s hlavní anténou => musel jsem ho zastřihnout. Rub krytu jsem nenatíral černou tuší, jak nabádá návod, ale obdobně bleděmodorou, „kovovou“ vodovkou. Na čtvrtém obrázku je též vidět graficky upravená žlutá plaketka určená extra terrestrialům.

Návod nebohému matlalovi život příliš neulehčuje, jelikož si v něm zařádil pořádný šotek s čísly dílů – k nosníku 17 se má připojit detektor meteoritů 1 (?) a do něj vlepit destička 10 (?). Už nevím, jak jsem tento pokyn v dětství překousl, ale asi nějak ano, když jsem sondu dokončil (myslím) zdárně. Raději jsem nakoukl i do reedice z čísla 13/27, kde je text již opraven: na držák 17 přijde díl 18 a do něj 19. Nosník 17 obsahuje ještě jednu drobnou chybku: dvojice chlopní lepených na detektor 18 se ohýbají dovnitř, coby neviditelné, čili měly zůstat bílé, nikoli barevné na lepené ploše.

U nosníku 17 jsem přikročil k avizovanému prořezávání „vzduchů“, či spíše „kosmického prostoru“ mezi pruty (obr. vlevo). Na detektoru meteoritů 18 jsem provedl jedinou větší grafickou úpravu: díl je ve vystřihovánce i na návodné kresbě nakreslen chybně, s nesprávným otevřením do prostoru. Použil jsem čistěji nakreslený díl z Velcovy reedice a přenesl stěnu detektoru na jiné místo, čímž se detektor „otevře“ do prostoru správně (obr. vpravo). Rub dílu jsem opět nabarvil bleděmodře, nikoli černě. Dovnitř jsem pak vlepil nikoli jednu, ale dvě destičky 19, jelikož nová plocha pro jejich přilepení je dvakrát větší. Přeskočme dopředu – hotový upravený detektor vypadá takto:

Následují ona dvě „ramena“, díly 20 a 21 (jde o naprosto stejné díly, mohly tedy mít jen jedno číslo). V návodu jsou označeny jako „RTG zářiče“, nejde ale o nějaké rentgenové lampy, ale o radioisotopní termoelektrické generátory – čili zkratka RTG sedí. Následovala poměrně obtížná operace odstranění prostorů mezi tyčemi:

 

Generátory jsem nakonec ještě upravil, což bude vidět na hotovém modelu: na koncových ploškách jsem nůžkami na nehty vystřihnul mezery, čímž vznikl dojem oněch „lopatek“ či „křidélek“ na koncích ramen.

Magnetometr (Helium Vector Magnetometer), ta věcička na předlouhém rameni – měla by to být mnohem štíhlejší trubička než je u modelu, ale nechávám beze změny. Díly 9 a 10 jsou shodné kroužky, opět by stačilo jedno číslo dílu pro snadnější „čtení“ vystřihovánky. Autoři ŠOK zde drží svou filozofii chlopní po obvodu kruhu, nikoli na obvodovém pásku. Není to šťastné řešení – přitom díly válečků generátorů 12+22 zkonstruovali pro slepení natupo, což je chvályhodné.

Co ale trápí víc je neuvedení délky špejle, ze které se má dlouhé rameno vyrobit. Stejně tak musíme zapřemýšlet, jak dlouhé asi vyrobit tři špejle, ze kterých se provede konstrukce hlavní antény. Špejle jsem nakonec nahradil drátem z prskavek (dcerky malinko po sobě koukly, proč si otec v říjnu zapaluje prskavky… ?!) a délku jsem se snažil utrefit poměrnou k vygůgleným obrázkům. Takže – všechny díly připraveny na konečnou montáž (bez kuželíku 16, který v hlavní anténě nemá co dělat):

  

Jak vidno při montáži jsem musel být opatrný, jelikož míra chlupatosti modelu je dosti vysoká – dar přítele Svěráka pomohl. Dlouhou „tyč“ magnetometru nebudu do modelu vlepovat, aby se s ním dalo lépe manipulovat – je sundávací a zas-tam-dací – model je drátem hezky uvnitř probodnut.

Tím se dostávám k bodu, jak model vlastně postavit do výstavní polohy. Autoři měli ve zvyku své vystřihovánky reálné kosmické techniky doplňovat o podstavec, zde ale na to buď neměli prostor, nebo nedokázali najít efektivní a dostatečně jednoduchý stojan. Modeláři (i já v dětství) svého Pioneera často prostě bacili na podložku rozkročmo, bez podstavce – a hotovo. Pokud nebyly v ramenech generátorů vyřezány „vzduchy“, šlo to, ramena byla dostatečně pevná a model udržela. V mém případě jej udrží také, ale iba len-tak-tak (důkaz: obr. vpravo) => podstavec bude ale nezbytný. Zvolil jsem toto řešení – do papírového podstavce ozdobeného plaketou jsou vlepeny dvě packy se zářezy, do kterých se nasune hrana hlavní antény – drží to:

  

Co říci závěrem – stavba se mi jakž-takž líbila 😎 . Model to není úplně triviální, i když na to nevypadá, pastí číhá díky všem těm „tykadlům“ dosti. Vystřihovánka je zatížena mnoha chybkami, které jsem popsal výše – chápu, že přesných informací a obrázků americké sondy nebylo tehdy k mání až tak mnoho. U návodu jsou uvedeny chybné rozměry destičky určené mimozemšťanům: 125×228 mm (1. vydání), resp. 125×288 mm (2. vydání v ABC) – správné rozměry jsou 152,4 × 228,6 mm (6×9″).

 

Návodná kresba Františka Kobíka se sondou svištící kolem Jupitera ven ze sluneční soustavy je sice efektní a přitažlivá, ale nezobrazuje všechny díly vystřihovánky, což je v kombinaci se zmatkem v návodném textu chyba dosti závažná, zvláště pro malé lepivé caparty, jako jsem já (… tedy jako jsem byl).

 

Závěr návodného textu (jen u 1. vydání) odráží zápal Václava Šorela pro plastikové modely a jejich dokončování: model si máme přelakovat bezbarvým nitrolakem a pokud vlastníme stříbrnou barvu REWEL (se dvěma chybami v názvu firmy REVELL), můžeme ještě „udělat patinu běžnou u kitů“. No, jak tak žmoulám v ruce letitý chlupatý papír originální vystřihovánky, žádnou z doporučovaných operací by model patrně nepřežil – lak zaručí zprůsvitnění papíru a na povrch vyleze rubový tisk – tento bezvadný zážitek jste si jistě při samém závěru stavby alespoň jednou prožili (já několikrát!). Není nad to si zničit model poslední operací a na konci návodu si ještě v posledním tažení stihnout přečíst pozdrav: Pro ABC: ŠOK.

Jakou vlastně patinu měli autoři na mysli? Běžné olétání jako u stíhačky bych tady nepředpokládal – letové podmínky jsou u této sondy přece jen mírně odlišné. Stříbrná revellka nebude působit na pestrém časopiseckém tisku věrohodně – model by se musel, soudím, celý přestříkat a barevně dopracovat – otázkou je, proč se do takového harakiri pouštět. Naším úhlavním přítelem jsou odvěků vodovky či tempery.

Jak vidno, čím jednodušší model, tím složitější slohovka. Ano, Pioneer 10 se dá slepit snadno a rychle, jako většina věcí z ABC – anebo jej trošku dopracujte, možností je více, než jsem zde provedl, ať se dožije alespoň tří miliónů let (dva na cestu k Aldebaranu a jeden na cestu odpovědi mimozemšťanů zpět).

Pro doplnění: článek o vypuštění sondy s vyobrazením a vysvětlením vzkazu a kódů na plaketě lze nalézti v ABC č. 18/16 (květen 1972). Galerie modelu je na svém místě.

-StF-