Vlastislav Toman: ábíčku otevřel dveře dokořán
Někdejší šéfredaktor ABC Vlastislav Toman, autor mnoha povídek i předloh ke komiksům, oslavil 90 let. K úctyhodným kulatinám mu gratulujeme!
Jeho Žlutá planeta, statečný náčelník Ru, kněžka Kan a jejich syn Kruan, Příběhy psané střelným prachem, ale i tolikrát probíraní Strážci nebo tajemstvím zahalená Druhá výprava do Ztraceného světa, se zapsali do srdcí čtenářů časopisu ABC.
Vlastislav Toman při zrodu ABC
Plzeňský rodák Vlastislav Toman (*1929) působil v časopisu ABC, který měl tehdy ještě přídomek Mladých techniků a přírodovědců, od jeho samotného počátku. Zažil tedy jeho zrod a dá se říci raketový nástup, na čemž měl lví podíl. Na post vedoucího redaktora, protože dříve s tím šéfem bylo nutno nakládat opatrně, nastoupil z pozice, kdy o práci v redakci jako její člen věděl prakticky všechno. Nebyl tedy „kukaččím mládětem“, dosazeným odjinud a mohl rozvíjet nápady s lidmi, které dobře znal a měl možnost jejich potenciál využít.
Šéfredaktorem v těžkých časech
Nelze si namlouvat, že doba po čas jeho vedení časopisu byla idylická. Jakýmsi kouzlem a přitažlivostí dokázal Vlastík, jak mu přátelé říkají, vytvořit něco jako klidný ostrov v bouřlivé zátoce. Odváděl sice nutné penzum, ale s nadhledem do ábíčka prosazoval věci, které by jinde stěží prošly. Ne nadarmo se říká, že úspěch pootevírá i ta nejzabarikádovanější vrátka. Navzdory nesmyslné agitce tehdy vládnoucích komunistů, že komiksy jsou nástrojem zla a plíživé ideologické diverze, nebyl od počátku jediný ročník, kdy by ABC vyšlo bez nich.
Časopis ABC = nedostatkové zboží
Jeho zásluhou se na stránkách ABC objevil tehdy přehlížený Jaroslav Foglar, přivedl také mistra vystřihovánek a Papírového krále Richarda Vyškovského. To jsou jen jednotlivé kamínky jeho zásluh – především totiž pro ABC dokázal udělat velké množství takzvaně neviditelné práce, která jeho úspěšnost podtrhovala. Vždyť tehdy – navzdory nedostatku „přídělového“ papíru – bylo ABC s třemi sty tisíci výtisky notoricky nedostatkové.
Tomanovy lásky
Známá je jeho láska ke zbraním, už zmíněné Příběhy psané střelným prachem vydal jak knižně, tak je později přepracoval do komiksové podoby. Blízká mu byla i sci-fi, což dokazoval nejen důvěrně známou ságou o Žluté planetě, ale i spoustou dalších příběhů, rovněž prozaicky ztvárněných. Jak široký byl jeho komiksový záběr naznačuje Encyklopedie komiksu v prvním svazku, který je věnovaný ABC, byť historii zachycuje pouze do roku 1989. A těm, kdo by se chtěli o něm dozvědět více, mohu doporučit velice čtivé memoáry Můj život s abc – ábíčkem. Snad je někde seženete.
Pane Tomane, vše nejlepší!
Stejně jako další významná osobnost ábíčka, architekt Vyškovský, ani Vlastislav Toman neodložil své aktivity po dosažení důchodového věku. Nadále je autorsky činný a při mnohých srazech bývalé redakce nebo vernisážích výstav je to onen činorodý Vlastík, vždy ochotný debatovat o tématech jemu blízkých. Jestliže nás Papírový král Vyškovský vtáhl do světa papírového modelářství, pak nám k němu Vlastík Toman otevřel bránu dokořán. Mnoho těch, kterým ABC utvářelo život, mu rozhodně s radostí přeje vše nejlepší k jeho kulatinám.
Robert Pavelka, 18. 7. 2019, napsáno pro web ABC u příležitosti 90. narozenin Vlastislava Tomana
Vlastislav Toman zemřel dne 11. května 2022, bylo mu 92 let. Připojujeme hrst osobních vzpomínek…
Oách! Bohové přicházejí! A odcházejí…
Po mém přestěhování do městské části Praha 8 před devatenácti lety jsem záhy zjistil, že tutéž poštu Praha 82 na Ládví sdílím s dalším zdejším občanem, Vlastislavem Tomanem. Nebyli jsme sice přímo sousedé, ale poměrná blízkost našich domovů výtečně umožňovala si jednou za čas zajít „na jedno“ a popovídat o společných tématech – o časopise ABC a vystřihovánkách, o nápadech a uvažovaných projektech, o komiksech, knihách, o starých časech, zaniklých i budoucích světech.
S kolegou modelářem a sběratelem Josefem Kropáčkem jsme se v těch raných dobách ponořili do hlubšího studia historie vystřihovánek (nejen) v časopise ABC, nazvali jsme se papírovými archeology, a k tomuto bádání jsme nutně potřebovali i autentická svědectví těch nejpovolanějších. Vlastislav Toman, dlouholetý šéfredaktor ábíčka, známý spisovatel dobrodružné a sci-fi literatury, novinář a výtečný autor komiksů, patřil k nejdůležitějším partnerům pro naše rozhovory. Podělil se s námi o řadu cenných informací a v roce 2012 nám napsal úvodní slovo k prvnímu dílu knihy Papírová archeologie.
Nabízel mi sice několikrát tykání („Já jsem Vlastík!“), ale úcta k této osobnosti mi tuto šlechetnou nabídku nedovolovala nikdy plně přijmout. Poznali jsme jej, vzhledem k úctyhodné délce jeho života, až v pozdějším seniorském věku a bylo pro mne vždy neuvěřitelné, že tady popíjím pivko přímo s TÍM Vlastislavem Tomanem, jehož jméno jsem od útlého dětství čítával v tirážích a v komiksech nejoblíbenějšího dětského časopisu (tentýž zvláštní pocit jsem vždy míval i při setkávání s arch. Richardem Vyškovským).
Vnímal jsem ho jako tvůrce-hybatele-manažera. Dokázal psát, vymýšlet nové světy a příběhy, dívat se do budoucnosti a zároveň držet opratě, formu a obsah nejčtenějšího dětského periodika své doby. Těžko říci, co vše musel absolvovat a podstoupit směrem k tehdejší vládě jedné strany a jejím dohlížitelským výborům, jelikož časopis ABC byl prostě pro nás děti dokonalou směsí zábavy, poučení a polytechnických návodů bez ohledu na to, zda kolem běsnil socialistický policejní stát nebo ne.
Vnímal jsem ho jako jednoho z otců-zakladatelů veleoblíbeného ábíčka. Jako organizátora, který díky mezinárodní spolupráci mezi tehdejšími mládežnickými časopisy dostal na stránky ABC vůbec první opravdovou vystřihovánku, kosmickou loď Vostok (1962); který měl kolem sebe schopné lidi a on i jeho redakční tým pak dokázali oslovit a motivovat ke spolupráci další ohromnou řadu přispěvatelů, tvůrců, techniků a vědců. Vnímal jsem ho jako šéfa s prvorepublikovými základy, jenž dal novou šanci spisovateli Jaroslavu Foglarovi, který vzešel ze stejné předválečné éry a se kterým měl společný cit pro duchaplnou náplň volného času dětí a mládeže. I když žil léta v Praze, byl plzeňským patriotem a rád vzpomínal na dětství a mládí v rodné Plzni. Byl znalcem historie střelných zbraní a přitom měl smysl pro humor.
Myslím, že jeho posledním přáním a úsilím bylo dostat kruanovský svět a Žlutou planetu na novou úroveň, na televizní obrazovky či dokonce na filmové plátno… třeba se tento jeho sen ještě někdy naplní, bohužel již bez svého tvůrce.
V červnu 2005 jsme s Vlastíkem (vlastně s panem Tomanem) a Pepou seděli v hospůdce blízko Kobyliského náměstí, tady v Praze 8. Vytáhl jsem první ábíčko, onen první výtisk z ledna 1957, vtiskl jej do rukou toho, který jej připravoval, a pořídil jeden jediný snímek…
A tak Ti, Vlasto, poprvé tykám až nyní: Vlastíku, Hadži, kapitáne Kočáku, Patricku Coachmane, pevně věřím, že už na nás čekáš na Žluté planetě, že už tam jako správný elektrotechnik a škodovák spravuješ porouchaného kraba, Malého boha, kterého omylem trefil kamenem nějaký mladý Gron-c-ch, a že jsi v té poslední pozemské chvilce v duchu a šťasten zvolal: Oách! Bohové přicházejí!
My, prostí pozemšťané, na Tebe nezapomeneme a děkujeme za vše!
Stanislav Fajkus, 13. 5. 2022 (text je rovněž na webu časopisu ABC)
Dluh, co nikdy nesplatím
Přestože člověk ví, že tu nikdo z nás není navěky a že jednou ta chvíle přijde, vždycky to bolí. Před třemi lety mi v životě zůstala obrovská díra, když nás opustil architekt Vyškovský, předloni Vašek Šorel a nyní mi v telefonu zůstane další číslo, na které už se nikdy nedovolám. Těžko hledat slova a věty, kterými bych kratičce na Hadžiho, Vlastíka ale především pana Tomana, jak jsem ho vždy s úctou oslovoval, vzpomenul.
Osobně jsme se znali od doby, kdy začaly vycházet Velké knihy komiksů ABC a já pravidelně navštěvoval autogramiády. Bylo mi třicet, jemu sedmdesát a já konečně na vlastní oči poznal člověka, který pomáhal mým rodičům mne vychovávat. Prostřednictvím ábíčka. Čtenář, který se dočkal. Čtenář, kterému se ábíčko stalo osudem. Dokonce stavění papírových domečků arch. Vyškovského mne na čas nasměrovalo na ČVUT, aby ale zvítězila jiná cesta – film a jeho produkce. A mimo práci jsem začal organizovat výstavy papírových modelů, kterými jsem navázal na Papírové světy R. Vyškovského. Díky nim jsem se setkal s dalšími členy redakce ABC. Nejen s těmi současnými, ale i z dob, kdy ábíčku šéfredaktoroval Vlasta Toman. Vzácné okamžiky, kdy byla parta zase pohromadě. A „mohl jsem za to“ já. Začal jsem splácet dluh, všem těm lidem v čele s panem Tomanem. Jednu z cest, jak jim poděkovat, jsem našel právě v těchto výstavách modelů z ABC, ke kterým se přidaly další ábíčkovské předměty. Chtěl jsem ukázat a podělit se o tu radost z veledíla, které v našich srdcích tito lidé časopisem učinili. Byl jsem moc rád, že jsem mohl na těchto prezentacích s Vlastíkem spolupracovat. Chodit k němu pro vzpomínky a posedět s ním třeba i u toho piva. Ze svého archivu nám zapůjčil vzácné originály kreseb. Byl jsem poctěn, když mne požádal o korekce vybraných kapitol v knize Můj život s abc – ábíčkem. Plánovali jsme spolu napsat detektivně dobrodružný komiks, kde by součástí byla vystřihovánka na pokračování.
V letošním roce (2022) má ábíčko dvě významná výročí: 65 let od vydání první čísla a 60 let od vydání první vystřihovánky. To druhé výročí si připomeneme v Muzeu papírových modelů novou expozicí modelů z ABC a vydáním katalogu. Den před tím, než Vlastík skončil v nemocnici, jsme spolu telefonicky hovořili a domlouvali se na společnou návštěvu se Zdeňkem Ležákem. Chtěl jsem s nimi probrat texty do katalogu a doptat se ještě na nějaké autory vystřihovánek. Probrali jsme i jeho novou knihu, kterou jsem si koupil, a těšil se, že mi ji podepíše. Hovor trval asi deset minut. Byl náš poslední. I přes to všechno, kolik výstav, kolik reportáží a kolik knih jsme zorganizovali a napsali se svými stejně naladěnými přáteli, stále budu cítit obrovský dluh, za to, co z mého života ABC udělalo.
Vlastíku, Tvůj život s ábíčkem se píše dál. Díky.
Josef Kropáček, 15. 5. 2022 (text je rovněž na webu časopisu ABC)
Od prosince 2003 do ledna 2004 se v Praze 8 konala výstava s názvem České komiksy. Průvodní slovo do katalogu výstavy napsal Vlastislav Toman, občan Prahy 8:
3× s Vlastíkem
Psal se rok 1988 a z nějakého popudu jsem napsal do redakce ABC. Trošku jsem si postěžoval, že se mi stále nedaří zajistit si předplatné, pak jsem vyslovil takovou malou obavu, jestli nás počítače zcela nezatlačí a nakonec poděkoval za dlouholeté úžasné čtení, za nějž jsem dostal několik poznámek, když jsem těžce vydobyté ábíčko hltal pod lavicí. Jaký byl můj šok, když mi za týden přišla obálka, v ní desky s poznámkovým blokem a samolepkou ABC, a konečně dopis od pana Tomana. Něco, do bylo do té doby téměř zjevením. Odpověď mám dodnes schovanou, listy onoho záznamníku jsem svědomitě popsal, jen kam přišly desky, to jsem netušil.
O dvacet let později jsme s kolegou Josefem Ládkem pojali úmysl vytvořit Encyklopedii komiksu – a těžko jsme mohli začít něčím jiným než časopisem ABC. Když jsme Vlastíka „dohnali“ a pohovořili s ním v kavárně v knihkupectví Academia, popřál nám hodně štěstí a i když na něm byla vidět jistá dávka nedůvěry, poskytl nám neocenitelné informace. K jeho cti pak nutno říci, že když jsme po roce v Luxoru naší knihu křtili, tak prohlásil: „Přišli za mnou dva kluci, že chtějí udělat knížku o komiksech z ABC. Takových už bylo, pomyslel jsem si. A podívejte, oni to dokázali!“
Potkával jsem ho poté častěji, společně s papírovými archeology, ale i sám, když jsme někdy hovořili o dalších možných tématech. Viděl jsem i jeho sbírku zbraní a poznal, jak je mu tohle téma blízké. Každá návštěva byla provázena naším malým rituálem: „Tak co to bude dneska?“ zněla jedna z jeho prvních otázek, protože vždycky jsem někde získal nějakou publikaci a přinesl ji k podpisu. V posledních letech jsme často mluvili o tématu jemu také nesmírně blízkému – neustále litoval, že se nikdo nepokusil sepsat pojednání o dalším, dnes už pozapomenutém fenoménu – minikárách. Tady bohužel vstoupil do hry COVID, získal jsem pár kontaktů, ale různá omezení nakonec nebyla návštěvám nakloněna, poté se poněkud nahrnuly odkládané povinnosti, takže věc trochu usnula. Když jsem naposledy s Vlastíkem mluvil, zrovna se mi ozvali lidé z jeho rodné Plzně, že dají dohromady všechno, co by mohlo být přínosem, a pak se setkáme a doladíme podrobnosti. To už jsem panu Tomanovi říci nestihl.
Nechci zakončit své vzpomínání nějak smutně, i když odchod takového člověka ani nic jiného provázet nemůže. Mám ale možnost, kromě spousty zajímavých rozhovorů a jeho tvorby, vzpomínat na něj jako na člověka, jenž stejně jako architekt Richard Vyškovský poznamenal naše životy a udělal je v mnoha směrech jinými.
Za to chci poděkovat a popřát mu, ať se ve staronovém redakčním kruhu nadále shora dívá na nás. Snad bude spokojen.
Robert Pavelka, 16. 5. 2022
Vlastislav Toman – spisovatel povídek i románů, autor kreslených příběhů, technických a hravých nápadů – jeho knižní a sešitové publikace:
Kam dál: