Název:	Savoia-Verduzio-Ansaldo (S.V.A.)
Autor:	Ladislav Müller
Autorský kód:	ML-03
Vydavatel:	ABC č. 11+12 / roč. 16, vyšlo 11.-25. 2. 1972
Měřítko:	Neuvedeno, cca 1:48
Rozsah:	1,8 strany A4
Počet dílů:	22 číslovaných / 34 fyzických papírových
Fotogalerie:	Ano

O PŘEDLOZE MODELU – S.V.A. (Savoia-Verduzio-Ansaldo)

U zrodu letounů S.V.A. (Savoia-Verduzio-Ansaldo) stáli dva průkopníci italského letectví: letečtí inženýři a generálové Umberto Savoia (1884 – 1954) a Rodolfo Verduzio (1881 – 1958). Třetí jméno v názvu, Ansaldo, reprezentovalo výrobce. Záznamy hovoří rovněž o spoluúčasti Celestina Rosatelliho (1885 – 1945), jenž se později etabloval na leteckém poli konstrukcí letounů FIAT CR32 a CR42. Je otázkou, proč nebyla do názvu včleněna i zmínka o něm, nicméně jeho stopa je více než zjevná – doménou Rosatelliho byly charakteristické vzpěry mezi křídly mající podobu písmena W.

Po schválení projektu z roku 1916 ze strany ministerstva války se v janovských loděnicích Ansaldo rozeběhla výroba prototypů. První se odlepil od země 19. března 1917 a v jeho kokpitu seděl pilot Mario Stoppani. Ovšem záhy se ukázalo, že jedna věc je konstrukce na papíře a druhá skutečné chování letounu ve vzduchu. Ačkoliv konstruktéři postupovali poměrně moderním pojetím preventivních propočtů struktur a průběžných kontrol během testovacích letů a stroj měl podivuhodnou rychlost – zaostávaly za ním renomované stíhačky Hanriot HD.1, Spad S.VII (až o 40 km/h), stejně tak známý Albatros DIII nebo Hansa-Brandenburg DI, jeho letové schopnosti nebyly uspokojivé. Po dalších třech prototypech se z toho důvodu ustoupilo od původního pojetí a koncepce letounu byla změněna na průzkumný a lehký bombardér.

S.V.A. 5 vycházel z předchozího prototypu S.V.A. 4 se zlepšeným provedením trupu, takže se stal stabilnějším – hovoří se o zásluze poručíka ing. Giuseppe Brezziho. Výroba běžela v samotném závěru 1. světové války, kdy byl zařazen do Corpo Aeronautico Militare – první letadla dostala 91. letka.

Výzbroj představovaly jeden nebo dva  kulomety Vickers MG ráže 7,7 mm s kapacitou 400 nábojů v zásobníku, umístěné v trupu před pilotem a synchronizované s otáčkami vrtule. V případě dvou zbraní měla každá vlastní spoušť. Vystřílené náboje padaly do šachet po stranách palubní desky. Po stranách trupu mohly být zavěšeny dvě pumy, každá o hmotnosti 25 kg.

Letoun byl využíván pro svou rychlost a dobré letové vlastnosti pro lety do týlu nepřítele; výhodou byla právě vyšší rychlost, takže nemusel nutně svádět souboje s nepřáteli a mohl včas „vyklidit pole“. Bohužel pro Italy se do bojů na frontách dostal – podobně jako Fokker D VII – pozdě na to, aby mohl nějak významněji zvrátit válečné operace; většinou ho italské jednotky zařazovaly do svých squadron od srpna do října 1918.

Po válce byly letouny nadále využívány pro pozorovací a kurýrní účely, přičemž výroba typů S.V.A. (poslední varianta měla číslo 10) pokračovala až do konce roku 1918.
S.V.A. 5 byl druhý nejpočetněji vyráběný stroj italského leteckého průmyslu (1245 kusů) a to ještě nepočítáme licenčně vyráběné varianty na konci 1. světové války a bezprostředně po jejím skončení. Tyto letouny však byly porůznu upravovány.
Stroje se objevovaly na různých závodech, dálkových letech i přehlídkách. Rovněž byly zařazovány do poválečné výzbroje hned několika zemí – ve výzbroji je mělo jedenáct států.

Dodnes jsou zachovány tři původní stroje S.V.A. 5: stroj 11777, s nímž létal Gino Allergi, se nalézá v leteckém muzeu Gianni Caproni v Trentu – mimochodem, zde můžete usednout do kokpitu a prožít simulovaný let; další s číslem 11721 (pilot major Giordano Bruno Granzarola) je k vidění v Muzeu italských vzdušných sil ve Vigna di Valle a konečně poslední stroj s číslem 24525 je součástí kolekce letounů Air and Space Museum San Pelagio, Padova.

Existují i dvě repliky – jednu s původním motorem, vrtulí a chladiči vlastní nadace Ansaldo a vystavuje ho ve skleněném boxu na letišti Kryštofa Kolumba v Janově, druhou pak lze nalézt v Muzeu peruánských vzdušných sil v Limě.

Autor Ladislav Müller mohl při tvorbě svého papírového modelu čerpat podklady ze zahraniční monografie Profile Publications Nr. 61, The S.V.A. (Ansaldo) Scouts (náhled vpravo), neboť v tomto periodiku o ceně dvou šilinků a vydaném v roce 1966 najdeme zobrazení letounu se stejným číslem 11779.
Modely S.V.A. byly rovněž v nabídce výrobců plastikových kitů, např. Směr, Fly nebo Artiplast.

S.V.A. 5 – základní technické údaje:

Jednomístný průzkumný či lehký bombardovací dvouplošník dřevěné příhradové konstrukce. Trup s otevřeným kokpitem přecházející v trojúhelníkový profil byl pokryt překližkou o síle cca 2 mm uchycenou ke kostře hřebíky. Motor byl chráněn z boku, shora a zespodu hliníkovými plechy. Křídla, výškovka a směrovka měly základ v kombinaci dřeva a kovu a potaženy byly plátnem. Pro vzpěry byly použity ocelové trubky kapkovitého průřezu. Spodní křídlo bylo menší než horní, ovšem poměr ještě neodpovídal označení sesquiplane (dvouplošník s výrazně menší plochou spodního křídla).

• Motor: vodou chlazený řadový šestiválec SPA 6A se dvěma ventily SOHC na válec
  • Objem: 14 780 cm³
  • Vrtání × zdvih: 140×160 mm
  • Výkon: 150 k (110,4 kW) při 1900 ot/min., max. otáčky: 2800 ot/min.
  • Dvoulistá dřevěná vrtule o průměru 2,5 m
  • Hlavní palivová nádrž na 180 litrů zabudovaná do trupu za motorem, přídavná na horním křídle
  • Výrobce: Societa Piemontese Automobili
  • Pozn.: Existovaly další verze agregátů, u nichž byl upraven kompresní poměr. Některé stroje, zejména v poslední fázi výroby, byly osazeny různými motory: Isotta Fraschini V.6 či Lorraine-Dietrich.

• Hmotnost prázdná / vzletová: 680 / 1050 kg
• Délka: 8100 mm
• Výška: 2650–2940 mm
• Rozpětí křídel: 9100 mm
• Plocha křídla: 24,2–30 m²
• Stoupavost: 5,3–6,25 m/s
• Dostup: 5400 m
• Dolet: cca 540 km
• Maximální rychlost: 215–220 km/h

RoBertino Pavelka