Název modelu: Elektrická lokomotiva typu Škoda 55 E řady ES 499 001
Autor: Ladislav Müller
Vydavatel: ABC č. 2 / roč. 19 (vyšlo 13. 9. 1974)
Měřítko: 1:87 (H0), délka modelu: 172 mm
Rozsah: 2 str. A4
Počet dílů: 20 číslovaných + 4 šablony označené písmeny / 81 fyzických papírových
Autorský kód modelu: neuveden
Lepeno: z ábíčkovského originálu v listopadu 2015 a únoru–březnu 2016, dokončeno 25. 3. 2016 (-StF-)

ABC č. 2/19 je úplně první ábíčko, které jsem si jako čerstvý čtvrťák základní školy v září 1974 sám zakoupil ve stánku PNS – poté, co jsem jedničku už nesehnal a čekaje na vyřízení předplatného. Pochopitelně mne zaujala vystřihovánka Müllerovy lokomotivy, ovšem bylo mi jasné, že nebude v mých silách ji postavit. I poprosil jsem tátu, jinak zručného dělníka, aby se do stavby pustil se mnou. Kývl, dobračisko, ale bylo to trápení, model jsme nedokončili. V hlavě mi zůstal výjev našeho kuchyňského stolu, kde jsme se s lokotkou lopotili, a na něm spousta koleček podlepených kartonem z krabice od bot… a pak už mé vzpomínky halí temno… patrně to všechno šlo brzy do koše.
Müllerovánka rozhodně není dobrou volbou pro start modelářské kariéry, kupodivu jsem ale nebyl otráven fatálně a tohoto koníčka jsem se držel dál.

Nastal čas přepsat vzpomínky a napravit dávné rozčarování nad vlastní dětskou neschopností – tak báječný model přece musí jít slepit, že ano. Počkal jsem tedy, až trošku povyrostu – 41 jar uběhlo jak voda, což je adekvátní doba k načerpání sil pro müllerovánku.

Lokomotiva Škoda 55 E řady ES 499 001 „Goliáš“ je překvapivě teprve druhou vystřihovánkou železniční techniky v ABC za celou jeho dosavadní historii a první lokomotivou moderní. Model se dá dle pokynu v návodu upevnit na podvozek velikosti H0 (1:87) a prohnat na modelovém kolejišti… budiž, ovšem trocha preciznosti v konstrukci i návodné kresbě by autorovi určitě neuškodila, i když samotné vykreslení dílů lokomotivy a znázornění detailů nejsou špatné. Autor tentokrát zapomněl na svůj jinak důsledný autorský kód „ML“ (v řadě jeho modelů by lokomotivě měl patřit kód s pořadovým číslem ML-17, vynechaný a jinde nepoužitý).

Lepím stejně jako v září 1974 z originálu, čisté retro. Návod přináší i nepříliš zřetelný černobílý obrázek lokomotivy, tehdy nejnovějšího výrobku plzeňské Škodovky (náhled vlevo). Návodná kresba by potřebovala rovněž více péče, chudák patlal v ní nenajde všechna čísla dílů, ani těch, které jsou velké a na kresbě jasně patrné. A naopak, jiné díly očíslovány jsou, ale člověk se musí gor fest zamyslet, jak vlastně mají vypadat a kam přijdou nalepit.

Nuže, (po)školák Staník se opět vrhá na stejnou kolomotivu. Znovu a lépe.

Škoda 55 E řady ES 499 001 – stavba modelu

Hned první díl je konstruktérsko-lepičskou diplomkou, nebo aspoň bakalářkou. V záhlaví výše jste si možná všimli, že jsem model začal lepit v listopadu a pak jsem pokračoval až v únoru. Proč tak velká pauza? Znalci müllerovánek správně vytuší jev obvyklý u těchto modelů, že jsem patrně narazil na něco, co mi znemožnilo pokračovat, co si vyžádalo delší odpočinek a nabrání psychických sil – ano, byl to hned první hlavní díl 1, tělo celé lokomotivy.

Začal jsem v poklídku, vyhodil jsem výztuhu 2 a raději celý díl betelně podlepil:

V čem je ta zrada: plášť totiž obsahuje dlouhé čárkované čáry, které vypadají jako ohybové, ale ohybové nejsou. K ohybu svádějí čela, která mají nahoře sraženou hranu, což vybízí, že by se měl plášť ohnout v souladu se sražením na čelech:

Než mi tohle došlo a první díl jsem slavnostně uvedl do skupenství slepeného, trvalo to dlouho. Asi ne celé ty tři měsíce, ale chvíli jsem špekuloval, co tím básník tady myslel. Proto znalci tak milují müllerovánky – žádná fádní nuda, ale zápletka, zvraty a smrt hlavní postavy v každé kapitole.

Po tomto grandiózním úspěchu s prvním dílem jsem se pustil s velkým entusiasmem do dalších dvou – kabin strojvedoucího. V návodu je drobná nepřesnost: díly 4 (kabiny) se mají přilepit „na určené místo (označeno červenou 4)“. Určená místa jsou na díle 1 ale označena černými číslicemi 4. Samotné díly kabin obsahují chyby v rýsování, viz natvarování a ohyb spodní části – není snadné kabiny usadit tak, aby navazovala jejich šedobílá grafika s bokem lokomotivy.

Následuje střecha. Jak již bylo zmíněno, návodná kresba tají čísla některých viditelných dílů a patří k nim i velká plochá střecha 16 nebo spodní vana 10. Díl střechy obsahuje matoucí vybarvené plochy, na které ale přijde nalepit nástavba 16a, čili tyto plochy měly zůstat bílé. Tři střešní výztuhy 15 jsem nepoužil ⇒ střecha řádně podlepena a pro lepší uchycení na tělo lokomotivy jsem tam vlepil dvě nové dlouhé chlopně:

Dva podvozkové díly 5 vypadají jako nevinné podlouhlé kvádříky s reklamou, radost slípnout, ale i ony skrývají drobnou nešikovnost: chlopně kolidují s otvory pro osy kol. Střešní díl se na svých koncích napojuje na obě kabiny takovým šikmým záludným ukončením – je třeba pečlivě natvarovat zaoblení z obou stran kabiny – nemohu říci, že by se mi to dokonale vyvedlo, má to takový neurčitý patvar:

Osy jsem vyrobil z drátu z vyprskaných prskavek; drát je poddajný a člověk nad ním tolik neprská, což je pro ten drát nová zkušenost. Následuje halda podlepených kol s nákolky, symbol mé dávné dětské vzpomínky, jak jsme je srdnatě s tátou podlepovali lepenkou z krabice od bot, v souladu s návodem, a nikdy neosadili na hotový model 🙁 . Tentokrát jsem k osazení dospěl a rovnou poměřoval s kusem kolejnice H0, na které bude model stát:

Kolega Robert P. mne hned ftipně upozornil, že jsem měl v kolech prořezat „vzduchy“ mezi paprsky, ale to byl jen takový jeho mdlý pokus o nemístný humor páté cenové skupiny ála nádražní bufet.

Dva dlouhé díly podvozku 6 jsou na pohled podezřelé a ryzí dada; autora ovšem musíme pochválit za neotřelý a odvážný přístup ke konstrukci podvozku. Ty dva díly nemají pevně určenou svou polohu a výsledný tvar, i když jsou na dvou místech přilepeny – prostě tak nějak plápolají kolem kvádříků 5. Přidal jsem jim proto pomocné chlopně, které upevňují polohu dílu vůči podvozku 5 a vůči kolům. I tak je to celé trochu šuré a není to vyřešeno konstrukčně dobře:

Věřte nebo ne, lokotka stojí na všech osmi, což dalo poměrně dost přesvědčování, cifixů, ba i kopanec jsem přidal:

Následuje ochlupení drobnými díly na lokomotivě. Dva spodní válce 12 jsou ukončeny kroužky (čely) 12a a nijak nepřekvapí, že průměr čel je větší než průměr válečků ⇒ čela jsem zmenšil. Pro zvýšení plastičnosti jsem vyřízl černé meziprostory v žebřících 8 a štítech 7 – psaný návod na dva štíty 7 zcela zapomněl, nezřetelná návodná kresba jejich přilepení opravdu nijak neusnadňuje (viz náhled vpravo). Podobné nejasnosti jsou i u čtyř větrných štítků 4a – není moc zjevné, jak mají vypadat.

Psaný návod dále ignoruje díly nárazníků 9b. Modelář musí zapřemýšlet i u háků 13 se spřáhly 14, jak to tam asi má být:

Pohled na podvozek se všemi chlupy:

Zbývá dokončit subtilní cypinky na střeše, izolátory s drátem a dva sběrače (pantografy).

Dost jsem váhal nad tím, jak vlastně oba pantografy na střeše orientovat, zda je otočit k sobě do „O“, nebo od sebe do „X“, čili zda s horními rameny směřujícími k sobě nebo od sebe. Návodná kresba ukazuje ramena k sobě, ovšem řada snímků lokomotivy na internetu zobrazuje sběrače opačně (foto vypůjčeno z www.citybus.cz):

Nakonec jsem zvolil cestu dle návodu, s pantografy otočenými k sobě dle návodné kresby.

Na řadu izolátorů H+K jsem přilepil vedení z pružné silonové niti, v prstech obarvené na šedo-černo. Spodní nosné díly pantografů 17 vůbec nesedí na izolátorech tak, jak je znázorněno na návodné kresbě – rozteče izolátorů jsou zcela jiné a neschází moc, aby pantograf neměl na čem sedět:

Aby lokomotiva mohla jako by jet, jeden ze sběračů jsem lehce zmermomocnil do vztyčené pracovní polohy. V horním třecím dílu obou sběračů jsem vyříznul černý „vzduch“ a retuš celé konstrukce jsem provedl černě, nikoli červeně, což se mi zdálo vhodnější pro tenkou „tyčovou“ konstrukci pantografů:

Neuvěřitelné se stalo skutkem, poslední zrníčko písku ve 41 let jdoucích přesýpacích hodinách se dosypalo a elektrická lokomotiva Škoda 55 E řady ES 499 001 je připravena vyrazit na svou první spanilou jízdu na legendární trase Praha – Bohumín, buď se studenty, nebo, ehm, s fanoušky Sparty směr Baník (v tom případě by šlo zároveň o jízdu poslední):

Když to tak tady celé po sobě čtu, fakt mi není jasné, jak jsem tento model chtěl poskládat tehdy v dětství, byť s otcem. To byla naprostá mišn imposibl, člověk prostě netuší, do čeho jde. Hotový model nevypadá až tak zle – Ladislavu Müllerovi můžeme snad u všech jeho děl přiznat určitou míru grafické, naturščicky dadaistické geniality, která vedla k pohledným výtvorům i přes značné do-do, tedy pověstné dodělej doma, i přes mnohé pasti na stavitele a vyložené konstrukční chyby.
Takže, tati, hlásím, že jsme to nakonec zvládli – díky za Tvůj čas!

Nu a až se trochu seberu a vyženu tik z oka a koutku úst, budu se těšit na další starou müllerovánku! 😉
Obrázky dokončeného modelu jsou v galerii železnice.

-StF-, za spolupráci velmi děkuji Robertu Pavelkovi