Název modelu: SKOT
Autoři: Václav Šorel, František Kobík (ŠOK)
Vydavatel: ABC č. 5 / roč. 17 (vyšlo 10. 11. 1972)
Měřítko: Neuvedeno, cca 1:35
Rozsah: 1,75 str. A4
Počet dílů: 25 číslovaných, 51 fyzických
Autorský kód modelu: Neuveden
Slepení modelu, text a foto: Jiří Velocha st. (leden-březen 2014)

Tuto stavební recenzi zaslal kolega Jirka „Velda“ Velocha st., velmi zkušený modelář a provozovatel papíráckého webu Papermanie.cz. Stejný článek najdete i na jeho stránkách – zde. Děkuji, Jirko, za příspěvek a fandovství! Pokud bys někdy skládal opět něco echt-archeologického, rádi to zde uvítáme! A nyní už má slovo Jiří – na stole mu přistál úplně první model bojové techniky pánů Šorela a Kobíka v časopise ABC, střední kolový obrněný transportér, krátce – SKOT. Je to dílko dnes naprosto nevídané a časem i sněhem zaváté. A Jirka si navíc zvolil cestu vskutku nelehkou – revitalizaci předžvýkaných dílů určených víceméně do koše!

-StF-

V této recenzi vám představím hodně starý modýlek, který byl v ABC vydán již v roce 1972 (ABC č. 5 / roč. 17), který je svým způsobem pro mě rarita i v tom, že jsem osobně tento model ještě do dnešních let (a to už je co říci) neviděl slepený. Viděl jsem kdysi pouze jedno foto, ale na tom model bohužel nebyl předloze vůbec podobný. Autory vystřihovánky jsou pánové Václav Šorel a František Kobík, známá to „firma ŠOK“ z ABC.

Samotná popisovaná stavba modelu má rovněž zajímavý vznik. Dostala se mi totiž do rukou hromada rozstříhaných dílů ze dvou originálů tohoto modelu a to v dosti bídném stavu. Asi polovina byla podlepena kreslící čtvrtkou. Ve své době bylo toto doporučováno téměř u všech vystřihovánek v ABC a spousta modelářů už jen tím, že se drželi tohoto doporučení, následně své modely nedokončila – byly tím pro většinu neslepitelné. Dále spousta dílů byla vystřižena nepřesnými a nerovnými střihy mimo linie, mnoho dílů naohýbané v ruce polámanými ohyby a evidentně ohýbané bez narýhování či naříznutí. Kola byla vystříhána stylem „tisícihran“ (pro neznalé – místo zaoblení měly hrany) s odstupem od linie cca 0,5-1 mm. Jak to přibližně vypadalo, můžete vidět na obrázcích:

   

Zkrátka první dojem byl takový, že to prostě vyhodím do popelnice. Nicméně jsem si vzpomněl, že před mnoha lety jsem se tento model coby cca desetiletý klučina vstupující do „velkého světa papírařiny“ snažil slepit. Jak to dopadlo, určitě tušíte. Ano, skončil tenkrát v kamnech, ve kterých jsme kdysi doma topili. Zhavaroval jsem hlavně na tom podlepení a to se mi tehdy stalo nejen u tohoto modelu. Časem jsem proto postupně došel k velkému a zároveň trpkému poznání, že sice podlepovat ano, ale s velkým rozmyslem. Trpkému proto, že dosti modýlků jsem pro toto nedokončil. A veškeré rozumy jsme tehdy čerpali jen z vlastních chyb, protože se nám o diskusních fórech či modelářských skupinách na Facebooku v té době nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Takže ve mně zahlodal červíček a začal jsem si pohrávat s myšlenkou, co kdybych zkusil teď po mnoha letech (více než čtyřiceti!) vydolovat z tohoto „papírového šrotu“ maximum a zhmotnit to, co se mi tenkrát nepodařilo. Rozhodl jsem se tedy zkusit modýlek slepit z originálních dílů, které jsem teď dostal, protože by byla „věčná“ škoda, tento již opravdu vzácný (byť „našrotovaný“) kousek do té popelnice vyhodit – to jsem mohl, až kdyby se opravdu nezadařilo. Navíc jsem si chtěl ověřit, zda vůbec budu schopen model z těchto „origoš“ a doslova „vyškubaných“ dílů slepit. No, a aby toho nebylo málo, tak ke SKOTům (rozuměj obrněná vozidla), mám takový nějaký zvláštní vztah.

Takže následoval průzkum, jak dalece jsou díly schopny stavby. Zkusil jsem pomocí vlažné vodní lázně odlepit spodní vrstvu kreslící čtvrtky. Někde to šlo, jinde ne – to bylo blbé … a to, co šlo, dostalo po vyschnutí docela zajímavou „impregnaci“ ve formě filmu z blíže neidentifikovaného lepidla a ten nešel nikterak smýt (na tom zase špatně držel Herkules). Takže nakonec jsem vybral podle mě nejlépe zachovalé díly a některé podlepené díly ztenčil tak, že jsem je v podstatě řádně namočené (musí to být opravdu řádně promočené) rozchlípl na hranách a po celé ploše od sebe opatrně oddělil (to byly ty, které nešly rozlepit ve vodní lázni):

 

Tím se síla ztenčila na přijatelnou sílu papíru k dalšímu zpracování. Porovnání původní síly a po ztenčení:

 

Všechny navlhčené rozdělené i nerozdělené díly jsem následně řádně zatížil na dva dny mezi noviny a MDF desky (tyto desky sají vlhkost). Zatížením se částečně vyrovnaly i lomy a nerovnosti v ohybových liniích na některých dílech:

 

Kola – bombírovaná

Zatímco se tyto díly zatížené vysoušely, pustil jsem se do kol. Zde bylo nutno několik zarovnat dokulata (vzhledem k tomu, že původní byly nepřesně obstřiženy vně linií obvodů, tak to šlo bez problémů a zbytek jsem vystřihl z původních nevystřižených). Zároveň mě zde napadlo udělat boky kol plastické – bombírované, už třeba jen proto, a zde trochu odbočím, že jsem byl vlastně zakladatel bombírovací techniky koleček všeho druhu v CZ, což málokdo z modelářů vlastně ví – moje bombírování bylo poprvé zveřejněno v roce 2002 v Olomouci na modelech F1 Ferrari a McLaren. Zároveň byly na těchto modelech představeny i do té doby v CZ nepouživané vzorky dezénů pneumatik (zde vlastně obvodové drážky dezénů). Takže jsem vlastně se synem dopomohl i rychlejšímu nástupu dnešních tzv. “laserovánek“ v CZ 🙂 .

Takže, že by praktická ukázka rozšířené aplikace bombírování na rovné a nedělené boky kol? Tak jak na to? Samozřejmě by šlo v PC nakreslit nové dělené boky i s výsečí – ale o tom to právě je, šlo mě právě o to, vytvořit bombírování na originálních dílech, abych ukázal, že to jde.

Napřed jsem boky koleček z rubové strany ve středu navlhčil slinami (jak víme známý prostředek k částečnému zachování tvaru – voda takto nepůsobí), našel jsem si kousek plastové trubičky o vnějším průměru středového disku kolečka a za vlhka několikráte opatrně vtlačoval „disk“ do školní pryže (gumy), aby se tím vytvořil zanořený tvar pod úroveň pneumatiky (obr. vpravo). Až se mi tvar disku zdál dostatečný, nechal jsem jej vyschnout a opět za pomoci navlhčení slinami jsem tvaroval boky pneumatik, zde již klasickým bombírováním v prstech:

 

Obě operace je nutno dělat opatrně a nic nepřehánět, protože boky pneumatik nejsou dělené jako u současných modelů, což je samozřejmě jiná práce než s kolečky dělenými a je potřeba větší opatrnosti. Po vyschnutí jsem všechny hrany zaretušoval a kola slepil dnes již běžným způsobem bez „trojůhelníčků“ (myšleny chlopně na boku běhounů kol – všechny byly odřezány, obr. vpravo) s namotáním vnitřního papírového pásku (používám milimetrový papír) k zesílení a zpevnění hrany běhounu (zde opravdu stačí cca +-1 mm hrana). Kupodivu vše na sebe hezky sedlo, včetně vzorků.

Takže kola se celkem podařila, jak je vidět na fotkách, což mě docela povzbudilo k dalšímu postupu na „renovaci“:

Po vysušení a srovnání dílů trupu pod zátěží jsem vše, co bylo původně slepeno a mělo chlopně nebo bylo nešetrně ohnuto, obřezal skalpelem tak, aby byly díly co nejrovněji zaříznuté (i tak někde zůstaly vidět lomy po nešetrné původní práci – obr. vpravo). Pak jsem vytvořil nové chlopně tam, kde byly potřeba:

 

Trup

Následně jsem postupně slepil trup stroje s tím, že jsem si nechal otevřenou horní část pro snadnější manipulaci – obr. vpravo (na původním modelu je tato část spojena s boky trupu). Při lepení, byl trošku problém s přední částí, protože ne zrovna přesně sedí proporce boků a čela trupu (je to trochu posunuté a nesedí boční a přední linie kresby). No, ale za ta léta s nůžkami to spravila troška improvizace a opatrnosti se seříznutím tak, aby vše pasovalo (na fotech je vidět, že to v celku sedí).

Další problém byl s vlepením zadního čela trupu, zde jsem bohužel přehlédl, že zadní díl čela udělali autoři nahoře cca o 2,5 mm širší než je šířka horního dílu trupu, a protože jsem již měl celé zadní čelo nalepeno na bocích, musel jsem díl opatrně oddělit, což mělo za následek menší komplikace s tvarem zadní části trupu, ale i to si nakonec dalo říct. Díl jsem souměrně na obou stranách seřízl tak, aby souhlasil rozměr s horní částí trupu a znovu vlepil na své místo. Tentokrát bylo vše v pořádku. Problém byl ještě při lepení podběhů trupu, i zde je dosti složité tvarování a možná vlivem seříznutí chlopní a původního nepřesného ohýbání ne vše sedělo dokonale. Tyto díly se ale musí vlepovat co nejpřesněji (kontrolovat geometrii), aby se trup nezkroutil do vrtule – což je trošku fuška. I tak musím ale autorům složit poklonu, protože přes ruční kreslení tohoto tvarově složitého modýlku díly na sebe v podstatě až na tyto chybičky velice obstojně pasovaly a to i po seříznutí dílů a chlopní, jak bylo uvedeno výše. Nakonec jsem trup uzavřel horní částí – zde bych doporučil do vnitřku trupu vlepit alespoň dvě žebra (nebo nalepit nějaké výztužné žebra na tento horní díl), protože se mi následně při nalepování poklopů horní díl mírně propadl dovnitř (ale nic kritického).

 

Slepil jsem a vytvaroval díly šasi (nápravy kol), nalepil na trup a k nim kola (obr. výše). Kola jsem lepil napevno, jak bylo původně na modelu zamýšleno. Napřed jsem nalepil čtyři krajní kola tak, aby všechna ležela hezky na rovném podkladu (se stejnými mezerami pod podběhy) a následně teprve vlepil zbývající kola tak, aby bylo všech 8 kol hezky ve styku s podložkou. No a musím říct, že už stroj dostal celkem slušný tvar:

Doplňky a úpravy

Vzhledem k tomu, že jsem měl, jak se říká, náhradní díly, tak jsem se rozhodl model oproti originálu více oživit. Takže např. všechny nakreslené poklopy jsem nalepil plastické, rovněž části pantů poklopů. Půlkulatý horní poklop na předku, dostal bombírováním zakulacený tvar, nakreslené boční držáky vlnolamu jsem upravil rovněž plasticky a pilu na přední kapotě také. Po celé délce obou boků trupu jsem navíc doplnil i podélnou lištu, která je na těchto strojích navařena z tzv. „L“ profilů (chcete-li „vinklů“). Vrtule vodního pohonu jsem vystřihl a mírně nakroutil pro věrohodnější tvar.

Plasticky byly vytvořeny i ploché výfuky a veškeré nakreslené ruční nářadí včetně ocelového lana (bylo třeba trochu zamaskovat původní kresby). Myslím, že tím model hodně získal a na dobu, kdy byl vytvořen, je to s těmito úpravami opravdová lahůdka, která se autorům docela podařila, což můžete posoudit z fotek hotového modýlku. Nakonec jsem celý model asi pětkrát lehce stříknul  obyčejným lakem na vlasy. Toto jsem za celou dobu svého papíraření udělal vůbec poprvé a mohu doporučit, protože to modýlku prospělo. Ale je potřeba opatrnosti, vždy každou vrstvu nechat řádně vyschnout a stříkat jen lehce, aby se díly nepromočily.

Shrnutí

Pokud byste model lepili z původní neporušené vystřihovánky, budete mít samozřejmě hodně usnadněnou cestu, přesto doporučuji tyto hlavní body:

• Díly trupu rozřezat
• Větší díly podlepit kancelářským papírem
• Nechat otevřenou horní část trupu pro snadnější manipulaci při lepení
• Vlepit do trupu nebo na horní díl výztužná žebra
• Kola lepit bez trojúhelníkových chlopní
• V samotné vystřihovánce změřit šířku horní části zadního čela a šířku horní části trupu – je nutná úprava rozměru zadního čela (viz popis výše) a v neposlední řadě opatrnost při lepení předku trupu – i zde je nutná úprava rozměrů souměrným seříznutím obou šikmých hran čela trupu
• Nakonec možno stříknout lakem na vlasy.

Takže závěrem, pokud se vám dostane něco podobného do rukou, tak než to vše vyhodíte, zkuste zapřemýšlet, jestli to není škoda. Zvláště u podobných vystřihovánek, které se pomalu, ale jistě stávají již velice obtížně sehnatelné až nesehnatelné a které mají svou mnohdy i slušnou sběratelskou hodnotu neslepené, natož když se vám je podaří podobně solidně „spatlat“.

Tuto recenzi zároveň věnuji kolegovi Standovi Fajkusovi, známému papírovému archeologovi, jako uznání a obdiv jeho práce na tomto webu Papírové archeologie. Stando, jen tak dál.

Velda

Díky moc, Jirko, za bezva spolupráci – je úžasné, žes‘ vykouzlil v podstatě z odpadu takový koukatelný výtvor! Připojuji galerii modelu. -StF-