Název: | Slovácký statek z Luhačovického Zálesí |
Autoři: | Richard Vyškovský a Pavel Blecha |
Autorský kód: | Neuveden |
Vydavatel: | ABC č. 7 / roč. 18, vyšlo 7. 12. 1973 |
Měřítko: | 1:160 (N) |
Rozsah: | 2 strany A4 |
Počet dílů: | 37 číslovaných, 43 fyzických |
Stavba modelu: | Ano |
Fotogalerie: | Ano |
Krátce o předloze modelu – slovácký statek z Luhačovického Zálesí
Pokud odhlédneme od českého větrného mlýnu s reklamou Knemix pocházejícího z pera Ladislava Müllera (ABC č. 4/17), můžeme tento statek nazvat premiérovým počinem lidové architektury v oblasti papírových modelů v časopisu ABC. To ostatně avizují i autoři, kteří poskytli čtenářům velice obšírné a odborné pojednání o statku z dané lokality, připojeného k návodným pohledům. Dovolíme si ho po více než čtyřech desítkách let uvést v plném znění:
Jako první stavbu skanzenu ABC, který vás má postupně seznámit s nepřebernými poklady lidové architektury v naší republice, jsme vybrali statek z oblasti označované jako Slovácko – tj. z území, které se rozprostírá na jihovýchodě a východě Moravy. Toto území je vymezeno přirozenými hranicemi, které tvoří toky řek Moravy a Dyje, hřebeny Malých Karpat a Chřibů.
Celé toto území je mírně zvlněná pahorkatina, která pouze na moravsko-slovenských hranicích v místech, kde navazuje na Valašsko, a ve Chřibech dosahuje horského charakteru. Tento kraj se rozpadá na několik kulturních oblastí, a to: Podluží (na jih od Hodonína), Horňácko a Dolňácko (od nížiny při řece Moravě přes Kyjovsko až k Břeclavi), Záhoří (kolem Uherského Brodu), Kopanice (kolem Lopeníku), Luhačovické Zálesí (přechod na Valašsko).
V Luhačovickém Zálesí je dodnes (tj. v roce 1973, pozn. PA) dochováno ještě několik lidových architektur, jejichž původ je možno klást do 18. století. Stavební typ těchto staveb vychází z co největší užitkovosti a účelnosti. Ústřední budova měla obvykle z venku vchod do síně, k níž z jedné strany přiléhala jizba (obytná místnost), a z druhé strany chlév. Chlév měl i vlastní druhý vstup ze dvora. V síni bylo obvykle otevřené ohniště; někdy předělením místnosti vznikala kuchyně.
K ústřední budově náležela patrová komora, stojící volně ve dvoře. Komora, někdy celozděná, někdy zděná jen v přízemí a v patře roubená a opatřená pavláčkou a předloženými dřevěnými schody, sloužila jako zásobní prostora. Usedlost byla doplněna stodolou, případně ještě kůlnou nebo jen přístřeškem pro hospodářské nástroje, vozy atp.
Hlavní budova byla buď zděná nebo roubená na kamenné podezdívce; chlév byl obvykle zděný. Stropy obytných místností byly trámové. Viditelné trámy byly podvlečeny roštem, tj. trámem položeným napříč pod stropnicemi. Podlahy jizeb byly zpravidla hliněné, dusané. V komoře bylo v přízemí všemožné nářadí a v truhlách bylo nasypáno obilí. V patře se skladovalo ovoce a na bidlech viselo uzené maso a slanina. Součástí hospodářského provozu bylo zápraží, které spojovalo vchody do budovy. Zápraží je vlastně volný prostor před domem, zakrytý značně přečnívající střechou. Tato přečnívající střecha stíní a chrání okna a dveře, takže v horkém létě nebyly jednotlivé prostory tak vystaveny vedru.
Stodola měla kamennou podezdívku, na které byla roubená stavba z částečně opracovaného dřeva. V dřevěných stěnách byly četné a široké spáry, kterými uskladněné obilí větralo. Stodola byla průjezdná. Průjezd tvořil mlat, po jehož obou stranách byly prostory na skladování obilí před mlácením, nebo na skladování slámy. Těmto prostorám se říkalo v Čechách perny, na Moravě párně. Seníky stávaly v této části Slovácka mimo vlastní usedlost, na loukách.
Střechy budov byly kryty doškem, tj. slamou, která se „prošívala“ v jakési polštáře, které se připevňovaly na laťování krovu. U hřebene střechy byla krytina přichycena „kozami“, tj. dřevěnou slabou kulatinou.
Ploty se dělaly různé, buď obvykle laťkové, někdy prkenné; zvláštním druhem byl tzv. hontový plot, tj. plot ze silnějších prken nebo kůlů, propletených vodorovně proutím.
Je důležité připomenout, že lidové architektury byly zdobeny ve svých detailech řezbami, ať už to byly přesahující trámy, krokve, dveře, sloupky atp. Rovněž nábytek, kterým byly tyto usedlosti zařízeny, byl vyřezáván nebo malován. Typickými barvami Slovácka byla čistá modrá, žlutá a bílá.
(Převzato z ABC č. 7/18)
STAVBA MODELU – slovácký statek z Luhačovického Zálesí
Bez nadsázky si přiznejme, že slovácký statek z Luhačovického Zálesí nebývá zrovna často k vidění, ani když si zadáte patřičné heslo do internetového vyhledávače. Naskýtá se rovněž otázka, zda bychom v oblasti Zálesí našli skutečnou předlohu v takové podobě, jak byla vysochána z papíru; je známo, že pan architekt modely koncipoval velice volně podle reálií a často je pro lepší názornost (i slepitelnost) upravoval.
Pravidelně se vypočítávají důvody, proč nějaký model postavit – v tomto případě by se naopak dalo vyjmenovat několik argumentů, proč nechat slovácký statek v archivu. Ty tradiční problémy, jakými pravidelně býval špatný soutisk barev, navýšil ještě jeden dosti pádný, známý z předchozích vyšmikávánek: samotný papír, na němž byl model v ABC uveden. Jeho gramáž odpovídá tehdejším běžným stránkám časopisu, žádný zesílený materiál. Nese to i problémy v tom duchu, že přes veškerou snahu tisk z druhé strany prosvítá, podlepení nepřináší kýžený efekt, a tak modeláři zhusta mohou na zdech číst informace o stereokukátku Filip, případně o knižní produkci vydavatelství Naše vojsko. Což by asi pantátovi přivodilo kolaps hned v několikerém vydání.
Je tu však atraktivita málo viděného, tudíž přijímám výzvu a po letech se vracím opět do Zálesí. Pochopitelně jako mladý muž ohromený technikou jsem první ryze lidovou architekturu odsunul stranou, snad ji dokonce směnil za nějaký tehdy atraktivnější materiál. Později se karta obrátila a já od někoho získal polorozšmikaný model, který jsem dokončil, ovšem díky slabému papíru velice brzy doznal těžké újmy – budovy se bortily, stěny se trhaly a střechy se propadaly. V návodu si přečteme něco o podlepení tradičními pomůckami – listem kancelářského papíru nebo slabou kladívkovou čtvrtkou – což má vést ke zpevnění větších ploch, ale bohužel to neřeší problémy s nic moc kvalitním papírem. A ještě jedna poznámka – autoři dokonce v návodu připouštějí možnost osvětlení budov bateriovou žárovkou uprostřed staveb. Připadá to vlastně v úvahu jen u obytného stavení, protože mít osvětlený špýchar je asi nesmysl, i když znám dost dobrých hospodářů, kteří vstoupí do komory plné hořlavých materiálů se svíčkou a pak se diví, že přišli zu grunt. Ostatně touto metodou odešla do oblak celá polovina vodního hradu Budyně nad Ohří. Stodola naštěstí žádná okna nemá, tak případné dilema odpadá. Ač tenhle nápad působí atraktivně, je téměř neproveditelný. Už jen proto, že okénka jsou opravdu maličká a pokud už někdo prosvítil originál, ba i čtvrtkou podlepený, stejně by si dobře početl co bylo psáno na rubu. Situaci by tehdy zachránil snad jen poctivý karton z krabice od bot, lhostejno zda od n. p. Botas či Závody 29. augusta Partizánske.
Bylo jasné, že tentokrát se na originál nedostane – patřičně tuhou kopii jsem ale nijak zásadně neupravoval, retuš překračující původní vystřihovánku „zrušila“ pouze návaznost plotů na stěny: rozhodl jsem se je přilepit natupo. Původní řešení napojení by přes veškerou snahu bylo vidět a kazilo by celkový dojem. (Pozn. StF: ještě je vyretušován nápis model ABC na zemině dvora a též typické obtažení tenkou linkou u modrého ozdobného pruhu na budovách.)
Stavba nevyžaduje velkého vypětí, prostě klasicky kráčíme „domečkovou“ cestou, ale narazíme na jisté drobnosti, u nichž je třeba mít se na pozoru. Model je rozdělen na tři budovy – obytné stavení (A), komoru (B) a stodolu (C). Právě u „céčka“ je maličký zádrhel, s nímž si však průměrně pravidelný modelář snadno poradí. Jde o to, že dveře 19 mají krátkou spodní chlopeň, nebo naopak – hlavní díl stodoly 30 má ve dveřních prostřizích naznačen travnatý pásek a ještě za ním místo pro nalepení dveří. Jak to ve finální fázi nesedí ukazuje obrázek. Varianty nápravy jsou dvě, obě velice pohodlné: a) ustřihnout u stěny stodoly část s červeným čísílkem a dveře nalepit zespodu na vyčnívající kousek (náročnější co do přesnosti střihu), nebo prostě b) ohnout dolní chlopeň obráceně a nalepit ji na místo určení:
(Pozn. StF: Řekl bych, že čárkovaná ohybová čára na dílu 19 jasně říká, že se má chlopeň ohnout dozadu, tím pádem půjde přilepit k dílu 30. Ovšem zdá se, že se autoři spletli a automaticky narýsovali z dílu 19 „vaničku“ – čili jsou tam navíc ty dvě malé chlopničky u bílé chlopně s číslem 30, ty by plápolaly ve vzduchu.)
Další zvláštností je zpracování podhledových trámků. Jde vlastně o pásek, na němž se ohýbáním vytvoří „trámky“ a celek se pak umístí na podhled střechy. Evidentně šlo o pokus, který už dále nebyl rozvíjen ani použit. To dokládá další model lidové architektury, tkalcovská chalupa z Jizerských hor, vydaná o pouhé číslo později. Tam už byly fošny i sloupky řešeny jako samostatné papírové díly, později se přešlo na imitaci sirkami – bylo s tím do jisté míry méně práce:
Z důvodů ryze papírově archeologických jsem tentokrát nedělal žádné terénní úpravy a obdobně jako StF při tvorbě jihočeského statku ze Soběslavských Blat (stavbu přineseme) jsem nechal dvůr v původní nezaměnitelné úpravě dvojice Blecha-Vyškovský (obr. vpravo). Můžeme se tak dohadovat, zda to velké hnědé něco v zadní části dvoru statku je hnůj, originální maxisamorost pána domu, nebo spektakulární kydanec nějakého mastodonta, který zabloudil do malebné moravské krajiny. Každopádně z modelu čiší pro dnešní modelářské ranaře snad jistá jednoduchost až naivní čistota, pro milovníky domečků naopak radost a líbivé ztvárnění:
A zcela na závěr – jak bylo řečeno, šlo o ranou architektonickou záležitost, proto nás nesmí překvapit návod uvnitř čísla (což bylo tehdy ještě zcela obvyklé řešení) a také typicky inženýrské zpracování návodných kreseb v pravoúhlém promítání (nárys, půdorys, bokorys). Atraktivní provedení v šikmém pohledu mělo být ještě nějaký ten pátek hudbou budoucnosti, ale pomaloučku a polehoučku se blížilo…
Snímky slepeného modelu jsou jako vždy v Galerii.
RoBertino Pavelka
Kam dál: