Slovo měl Richard Vyškovský – účastník besedy vzpomíná

Je to jedna z klasických reportáží redaktora časopisu ABC, pana Martina Pilného – a dodnes je čtenářsky vděčná, dokumentárně a historicky cenná. Proč? Zachycuje totiž pohled na arch. Richarda Vyškovského a na jeho dílo, v citacích i na vzácných snímcích, a to při besedě se čtenáři ábíčka, s fanoušky jeho vystřihovánek.
Celostránkový text dostal název Slovo měl Richard Vyškovský a vyšel v ABC č. 16, roč. 28 v dubnu 1984.

Tu stránku jsem si prohlížel a pročítal mnohokrát, i když nejsem pamětníkem ábíčka z té doby – v 80. letech jsem ABC jako dospělák již nesledoval, jeho kouzlu jsem podlehl opět až v letech devadesátých a starší výtisky jsem si poté dosháněl. A tak jsem po mnoha letech objevil i tuto reportáž.
Byl to od redakce báječný nápad: vyslyšet přání čtenářů setkávat se s redaktory i spolupracovníky tohoto velmi oblíbeného periodika. Zorganizovali tedy besedu ve svém novém sídle, v Domě dětského a mládežnického tisku SSM, Radlická 61, Praha 5, a jako hosta pozvali rovnou ten největší kalibr: autora vůbec nejpopulárnějších vystřihovánek u nás, arch. Richarda Vyškovského.

Mnozí z nás, fanoušků ábíčka a vystřihovánek, se s arch. Vyškovským setkali osobně, dokonce vícekrát – příležitostí bylo dosti, jelikož pan architekt byl zejména od konce 90. let a po celá „nultá“ léta pravidelným návštěvníkem a hostem výstav a soutěží papírových modelů v Praze i okolí. Navíc byli spolu s chotí Annou natolik vstřícní a přátelští, že nebyl velký problém je občas navštívit přímo u nich doma. Ovšem tyto letité reportáže Martina Pilného jsou cenné v tom, že zachycují mnohem dávnější dění kolem R. Vyškovského, i jeho mladší tvář – setkávání, která jsme neměli šanci zažít.

Ovšem existuje pár lidí, co je zažili.

Při pročítání reportáže si se zájmem prohlížíte nejen tehdejší podobu slavného tvůrce a papírové modely, ale také ony chlapce – šťastlivce, kteří se tehdy na besedu dostali. Jak se jim to podařilo? Jakým výběrovým sítem museli projít? Jak to tehdy vlastně v ábíčku zorganizovali – co kdyby se na besedu snažilo dostat třeba deset tisíc lidí z celé tehdejší velké republiky? To aby si pronajali krytou sportovní halu… přitom v redakci jich tehdy s arch. Vyškovským besedovalo jen šest, slovy 6.
Co dnes ti kluci asi dělají – stavějí stále vystřihovánky? V reportáží jsou uvedena tato jména chlapců – účastníků besedy v březnu 1984; všichni jsou z pražských městských částí – a kupodivu zde není žádná dívka (jistěže chápu, že papírové modelářství je většinově výsadou chlapců a mužů):

• Honza Drahoňovský z Kobylis,
• Jarda Böhm, také z Kobylis,
• Pavel Jaroš z Klánovic,
• Tomáš Smolík z Veleslavína,
• bratři Tomáš a Michal Obersteinovi z Komořan.

Podobné otázky nad reportáží mne občas napadávaly po celá ta léta… až přišel 7. duben 2026 a s ním i tento…

Nečekaný e-mail

Dobrý den,
obracím se na Vás s dotazem, jestli nemáte stránku s rozhovorem s panem Vyškovským „Slovo měl …“ Tohoto rozhovoru jsem se zúčastnil a také jsem k němu přinesl své nejlepší modely. Vzpomínám na toto setkání a rád bych si ho připomněl právě stránkou, kde jsem i vyfocený 🙂 .

Tenkrát mi bylo 13 let a na toto setkání jsme se museli uvolnit ze školy. Jel jsem tam s mým kamarádem Jardou Böhmem z Kobylis tramvají. Dnes už tam ta budova nestojí, ale pokaždé, když jsem jel kolem, vzpomněl jsem si, jak jsme tam v zasedačce seděli a diskutovali. Dokonce jsme se šli podívat do jeho kanceláře, kde měl postavený slepý, bílý model vysokozdvižné plošiny Tatra. Tento model lepím už asi dvacet let 🙂 .
Tatra, co drží pan Vyškovský v ruce, tak tu lepil můj kamarád Jarda a já mu záviděl, že si vybral na focení jeho model. Pravda je, že Jarda byl v lepení pečlivější a ta Tatra se mu fakt povedla.

Honza Drahoňovský

Něco takového vždy překvapí – koukal jsem na text e-mailu lehce vyjeveně – jako vždy, když se objeví něco (nejlépe pozitivního), co byste ani ve snu nečekali.
Podobný zážitek, kdy po desítkách let promluvila neznámá, tehdy mladičká tvář z ABC, zažil i kolega Josef Kropáček, když vypátral hocha z obálky ABC č. 9/20, kterým je Ladislav Müller ml. (více v profilu L. Müllera zde).
Dalším podobným překvapením je identifikace chlapce házejícího bumerang na snímku v ABC č. 22/30, v návodném článku Tajemný bumerang na straně 20, kterým je syn arch. Vyškovského, Richard ml. (vedle něj stojí Richardův spolužák ze ZŠ, Robert Opolský) – Richard se naší Federální kriminální ústředně přihlásil raději sám a dobrovolně. Rovněž je se spolužákem Martinem Pacovským zvěčněn na obálce ABC č. 15/21, kde oba u Vyškovských doma foukají do foukacích formulí ABC (Richard ml. je na snímku ten chlapec vpravo).

Jednou z věcí, která mne v Honzově psaní zaujala, je zmínka o modelu, který má p. architekt v ruce na známém snímku Martina Pilného z reportáže: Tatru, co drží pan Vyškovský v ruce, lepil můj kamarád Jarda a já mu záviděl, že si vybral na focení jeho model. Sám Martin Pilný v reportáži píše o perfektně slepené požární cisterně CAS. Zde přidám zajímavost: p. redaktor Pilný tehdy stiskl spoušť nejméně dvakrát – v archivu Richarda Vyškovského ml. se dochoval ještě jeden záběr z této seance:

S Honzou jsem v komunikaci pokračoval a on souhlasil se zveřejněním svých vzpomínek, včetně obrázků, které pořídil. K samotnému setkání v redakci ABC píše:

Myslím, že v ABC bylo oznámení o možnosti setkání s panem Vyškovským a že je potřeba přinést nějaké jeho modely. Já jsem tam napsal na korespondenčním lístku, že bychom tam s Jardou rádi přišli, a za nějakou dobu přišla obálka z ABC a v ní byl dopis. Byl napsán na stroji, přes kopírák na takovém tenkém papíru. Dodnes si to pamatuji, protože to nebyl klasický papír, a navíc to nebyla ani A4. Byl to proužek papíru, na kterém bylo napsáno, že se máme dostavit do redakce ABC. Tenhle papírek sloužil i jako omluvenka do školy, že s Jardou jedeme na druhý konec Prahy do ABC a že tedy musíme ze školy odejít dříve.

Bylo nás tam celkem sedm [pozn. -StF-: drobný nesoulad, patrně po těch letech: v reportáži se hovoří o šesti chlapcích, včetně jejich fotografií – ale možná je myšleno sedm včetně arch. Vyškovského]. Jak probíhal výběr účastníků, nevím. Docela jsem byl překvapen, že nás tam bylo tak málo.
Na konci setkání jsme dostali nějaké dárky. Vzpomínám si na reflexní samolepky. Červená a bílá. Dodnes je někde určitě mám, protože jsem si šetřil jejich použití. Něco jsem si nalepil na kolo.

Pozvánka na besedu – kde a kdy se objevila?

Další zajímavostí na Honzově vzpomínání je zmínka o tom, že v ABC publikovali možnost setkání s arch. Vyškovským – nevěděl jsem o této pozvánce či oznámení, takže nezbývalo, než ho najít. Prošel jsem časopisy v rozumném rozsahu před dotyčným číslem 16/28, ve kterém vyšla reportáž – a brzy našel: v čísle 12/28 z února 1984 je na straně 9 relativně nenápadný sloupek, který upřesňuje chystanou, zbrusu novou akci a nastoluje pravidla přihlášení.
Hned v jeho záhlaví se okruh uchazečů radikálně zužuje na Prahu a okolí – tím se eliminoval případný dav zájemců z celé republiky.

Akce měla poměrně rychlý harmonogram:

• 23. února 1984 vyšlo v ABC č. 12/28 oznámení s pozvánkou,
• 13. března byl termín besedy – během těchto necelých tří týdnů musela proběhnout vzájemná poštovní korespondence a výběr účastníků,
• 19. dubna v ABC č. 16/28 již byla otištěna reportáž z besedy.

Zájemci museli mít připraven slepený (nejlépe pěkně slepený) model od R. Vyškovského – nebylo mnoho času na stavbu až po přečtení oznámení. Nakonec pak redakce sama vybrala několik šťastných uchazečů, které oslovila.

Beseda a reportáž Slovo měl Richard Vyškovský

Text Martina Pilného je dodnes čtivý – dává nahlédnout do zákulisí práce arch. Vyškovského, dovídáme se, kolik úsilí, přemýšlení a volného času tvůrce do oblíbených vystřihovánek vynakládal.
Je zde informace o zajímavých plánech redakce – že se uvažuje o navázání na někdejší oblíbené ABC speciály, tentokrát s vystřihovánkami, čili sešity, kde by vždy najednou bylo několik vystřihovánek stejného druhu – aut, domečků, lodí, stavební techniky, diorámat apod. Tento výtečný nápad se podařilo uskutečnit – celkem dvanáctidílná řada sešitů Déčka ABC odstartovala o necelé dva roky později, na konci roku 1985.

Zaujme tradiční přístup arch. Vyškovského k vlastnostem papíru: „Papír nelze vyklenout – bombírovat – do dvou směrů najednou.“ Dnes víme, že tato operace je s papírem možná a s náležitou opatrností a trpělivostí se běžně používá např. u boků pneumatik či oblých rohů.
Zároveň slavný tvůrce spravedlivě a skromně přiznává, že ve svých konstrukcích realizuje dobré nápady jiných: „Nyní chystám zpracovat námět Petra Vláška z Prahy – výkyvné osy kol automobilů a natáčecí přední osu.“

Honza doplňuje ke snímkům z reportáže:

Já jsem ten, co sedí u pana Vyškovského, a kamarád Jarda je hned vedle mě. Na stole je zmíněná požární plošina. Přinesl ji ukázat pan Vyškovský a myslím, že jsme byli všichni v úžasu, když ji rozložil. Je opravdu hodně vysoká. Nevím, jestli v té době už vyšla, nebo to bylo před vydáním [Pozn.: -StF-: vysokozdvižná požární plošina PP 27-1 na podvozku Tatra 148 vyšla ve dvou ABC č. 9+10/28 v lednu 1984, čili šlo tehdy o aktuální, nedávno vydaný model, navíc jeden z nejrozsáhlejších a určitě nejsložitější, co kdy v ABC vyšel].

Pamatuji si, že Jarda tam přinesl domeček a jak nařezával střechu a ohnul to, byl nahoře bílý pruh od zlomu a pan Vyškovský to komentoval se slovy, že je to chalupa se zbytky sněhu na střeše 🙂 – zasmáli jsme se tomu.
Já tam měl tu malou Liazku, kde si pan Vyškovský chtěl vyzkoušet, jak malé díly jsou modeláři schopni slepit. Myslím, že jsem ho mile překvapil, že se mi to celkem povedlo. Ptal se na to, jak se mi to lepilo, a protože jsem byl v té době vcelku zdatný modelář, velmi ho překvapilo, že jsem s tím neměl zásadní problém.

Jak jsem se dostal k vystřihovánkám

Poprosil jsem dále Honzu o hrst jeho papíráckých vzpomínek a zkušeností – a zda se u něj nedochovaly nějaké slepené modely z oněch dob:

Abych pravdu řekl, ani si nevzpomínám, jak jsem se dostal k lepení, i k samotnému ABC. Můj otec začal lepit Pražský hrad – byla to velká stavba, která vyžadovala i nějaké terénní úpravy, protože si pamatuju, že základna byla udělaná z tuhého papíru, nějakých kartotéčních listů. Fascinovalo mě, jak ta stavba pomalu rostla a jak se to zvětšovalo. Jasně vidím ta náměstí uvnitř s mramorovým sloupem, spoustu komínků a okének. Bohužel se tenhle model už nedokončil. Táta už na to neměl čas a já v tom nepokračoval. Takže hrad byl chvilku pod postelí, pak na skříni a pak zmizel 🙂 .

Myslím, že můj první model bylo pásové bojové vozidlo. Dopadlo to hrozně. Pak jsem ten model lepil ještě jednou a měl je oba vystavené vedle sebe, jako první hrozný pokus a pak už ten správně postavený. Určitě někde v nějaké krabici ještě jsou.

Tenkrát byl problém ABC sehnat. Naštěstí moje teta pracovala na poště a někdo tam odhlásil předplatné, tak si to hned objednala na sebe. Ani to nebylo možné posílat k nám domů do Kobylis. Muselo to chodit na její adresu a já si tam pravidelně pro to chodil. Naštěstí bydlela nedaleko, v Chabrech, takže to bylo přes les kousek, kolem vozovny Kobylisy.

Lepil jsem jak továrna

Ano, doslova jako továrna. Měl jsem v tom stylu udělán i pracovní stůl: na stole jsem měl sklo a pod ním rub tapety, na kterou jsem si namaloval pracovní plochu, jako výrobní továrnu. Měl jsem tam zóny na vystříhané díly, díly na schnutí, špejle (to bylo vzácné zboží), zápalky, prostor na nářadí, lepidlo Kanagom – nic lepšího jsem v té době neznal. Vše bylo popsáno výstražnými nápisy 🙂 .

Teď jsem si uvědomil, že např. hydraulika u modelů byla dělaná právě na velikost zápalek a nevím, jestli se dnes dělají zápalky stejně velké. Já myslím, že jsou menší, takže se to asi musí upravovat z nějakého jiného materiálu [Pozn. -StF-: místo sirek se dnes spíše používají dřevěné, případně plastové modelářské lišty, jsou dokonale rovné, hladké a různých průřezů]. Já jsem to dovedl k dokonalosti, že jsem ty zápalky ještě omotal alobalem z čokolády. Více to drželo, než samotná zápalka a vypadlo to bezvadně.

Co jsem vyrobil, jsem si vystavil na poličce a měl jsem to tak udělané, že jsem pomocí ploché baterie a několika žároviček celou výstavku nasvítil. Za tmy to byl úžasný pohled, protože to světlo dalo modelům úplně jinou barvu, rozměr a stíny. Jen jsem s tím nemohl svítit dlouho, baterka se rychle vybila.

Dělal jsem si i katalog vystřihovánek – měl jsem jej rozdělený na stroje, auta atd. a evidoval jsem si, co už jsem slepil a kde to najdu, protože někdy měla jedna vystřihovánka návod na rubu jiné vystřihovánky – hlavně u diorámat. Takže jsem musel nejdříve slepit model a pak si udělat dioráma 🙂 .

Svědkové zavátých modelářských časů v krabicích

Všechny modely mám ještě uloženy v krabicích ve sklepě. Nevyhodil jsem ani jedinou věc, kterou jsem udělal. Obávám se ale, že po těch letech ve vlhkém sklepě už to nebudou ty modely jak dříve. Pokusím se je „vydolovat“ a sám jsem zvědavý, v jakém stavu budou. Ovšem nebydlím už v Praze a ty modely mám ve sklepě právě tam…

Po několika dnech se Honza skutečně ozval a ve vyprávění pokračoval – vynesl po letech na světlo boží své dávné slepené modely – včetně oněch dvou, které přinesl na besedu v redakci ABC (jejich foto, stavební stroj UNC 151 a malý tahač LIAZ, najdete výše):

Jak jsem slíbil, zajel jsem do Prahy a z útrob zaprášeného sklepa jsem vyhrabal dvě krabice, kam jsem před asi třiceti lety „narovnal“ své výtvory z ABC.
Jsem překvapen, jak mé oblíbené lepidlo Kanagom stále mé modely drží 🙂 . Ani vlhkost modelům příliš neublížila, spíše prach, který se do jedné z krabic dostal. Modely jsem nečistil, aby byla zachována historická „patina“.

Ta první, zaprášená krabice obsahovala modely, které jsem vyfotil na podlaze (žena by mě asi zabila, kdybych je dal takto zaprášené na stůl 🙂 ). Na fotkách mi určitě nějaké kousky chybí – vzpomínám si na mlýn, nějaký domek ze Skanzenu, též schází transportní vozidlo na ty malé papírové „angličáky“ z Rallye ABC – lepil jsem startovní čísla 1 a 2:

Obsah druhé krabice, kterou tolik nezasáhl prach, je vyfocen na stole. Můj poslední a stále nedodělaný model je ta vysokozdvižná požární plošina:

A co současnost, Jane?

Když dnes vidím modely, co někteří lepí, nedokážu si už představit, že bych něco takového dělal. Trochu mě to nastartovalo k tomu dodělat tu plošinu, nebo si něco nového slepit z mých archivovaných modelů, ale problém je bohužel čas a pak i ta šikovnost a trpělivost už není taková jako dříve. Obdivuji ty nové modely, kde se lepí vzorek pneumatik, vyřezává laserem a kdo ví co všechno. Překvapila mě i cena takových hodně detailních modelů. Stresovalo by mě se někde ustřihnout, nebo chybně něco přilepit.

Jak a proč jsem s lepením přestal? Je to jednoduché a když se nad tím zamyslím, tak trochu i chápu, jak to má dnešní ABC těžké, jako samotný časopis. Pro nás to v té době bylo něco vzácného: články o technice a přírodě, kutilské okénko, komiksy a samotné vystřihovánky. Bylo to jako Kinder vajíčko – čokoláda s hračkou. Já přestal, protože jsem přešel na jinou zábavu: počítač ATARI s hromadou her. Programoval jsem lehké programy, studoval novinky, návody a hlavně hrál a sbíral hry. Do prostoru mé továrny na papírové modely byl instalován počítač a televize jako monitor a fabrika se zavřela 🙂 . Takže počítač může za to, že jsem přestal s lepením. Dnešní mladá generace má jiné záliby, než čekat na to, až vyjde nové ABC a dychtivě listovat, jaká vystřihovánka se v něm objeví. Je to vývoj a rozumím tomu. Jsem rád, že jsou i mladší modeláři a vystřihování a lepení je baví víc než hraní her a sezení u počítače.

Ano, slovo měl Richard Vyškovský… tolik tedy po stopách jedné dávné besedy v redakci časopisu ABC a jejího účastníka.
Velké poděkování patří panu Janu Drahoňovskému, že se ozval a podělil o zajímavé vzpomínky a snímky.
A na úplný závěr – nenajdou se někde i pánové Jarda Böhm, Pavel Jaroš, Tomáš Smolík a Tomáš a Michal Obersteinovi?
A také hoši z obálky ABC č. 21/25?

-StF-, květen 2026