Název modelu: Sojuz 28 – Saljut 6 – Progress 1
Autoři: Václav Šorel a František Kobík
Vydavatel: ABC č. 11 / roč. 23 (vyšlo 5. 2. 1979)
Reedice: Déčka 4 (1987)
Měřítko: ~1:80 (neuvedeno), délka modelu: 31 cm
Rozsah: 1,8 str. A4
Počet dílů: 52 číslovaných / 92 fyzických papírových
Lepeno: z originálu z 1. vydání v březnu–dubnu 2020, dokončeno 26. 4. 2020 (-StF-)

První výročí letu našeho prvního kosmonauta bylo oslaveno v ábíčku stylově – papírovým modelem orbitálního komplexu Sojuz 28 – Saljut 6 – Progress 1, který byl využit i pro památnou misi Vladimíra Remka.
Toto ABC vyšlo v době, kdy jsem byl v 8. třídě ZDŠ, bylo celkem krátce po nezapomenutelných uhelných prázdninách, já se připravoval na zkoušky na střední školu (šel jsem z osmičky), poslouchal Beatles a Led Zeppelin a nastávala u mne modelpauza – zájmy se měnily, dětské okouzlení ábíčkem a jeho přílohami jsem už měl za sebou… resp. dáááleko před sebou 😎 .
Vystřihovánka ruské kosmické techniky mne tehdy nechala zcela chladným jako únor bílý kolem, byť byla s výraznou českou stopou. Nuže, nastal čas se vrátit do osmičky a zkusit tento komplex slepit a zjistit, jak model vůbec vypadá…

Na první pohled jde o složitější a rozsáhlejší vystřihovánku dvojice ŠOK – 92 dílků je na jejich poměry dosti. Celou levou stranu zabírá stanice Saljut, na necelé druhé stránce jsou pak lodi Sojuz a nákladní Progress.
Rozpoznáváme neomylně konzervativní styl konstrukce a kresby obou autorů, který se za ta léta prakticky nezměnil:

• Ne moc šikovné trojúhelníkové chlopničky po obvodu kruhových dílů (čel).
• Logo ABC a název objektu jsou umístěny přímo na modelu.
• Červená čísla nalepovaných dílů jsou napsána přímo na modelu, kde zůstanou na očích i po dokončení, stejně tak pomocné šipky narýsované na viditelném povrchu.
• Autoři nerozlišují, zda jde o ohyb z líce či z rubu – to je nutno se dovtípit z povahy dílu a podle toho činit.
• Nechybí poutavá návodná kresba v kompletní barevnosti, vlastně ilustrace hotového modelu = poznávací značka a přitažlivý prvek modelů zn. ŠOK.
  

Sojuz 28 – Saljut 6 – Progress 1 – stavba modelu

Nuže, lepmež. Začínám centrální laboratoří Saljut.

Při pohledu na návaznou řadu válců a kuželových přechodů člověka napadne, zda ty díly na sebe budou navazovat, zda autoři počítali a rýsovali přesně, zda to nebude boj. Nebudou, nepočítali, nerýsovali, bude 😎 .
Největší válec 1 je nutno skroužit na poněkud menší průměr a je třeba si hlídat zadní čelo 2, které nesnese velké zmenšení kvůli dvěma otvorům pro trysky (není naznačeno, že by se měly ty dva otvory vyříznout, ale jelikož zde přijdou nalepit dva špičaté kužely, trysky 14, jen stěží by se daly přilepit jen za špičku => dělám pro ně otvory).
U pláště 1 jsem měl ještě milimetřík přidat ve zmenšení průměru – návazný kužel 3 jsem musel nechat hodně rozevřen 🙁 .

Všechny ty klopotně navazující válce a kužely mají spoje na jedné straně, nazval jsem ji Dark Side of the Salyut – z té strany bude model nekoukatelný, byť jsem se pokusil o retuš – ovšem ta šedomodrá (kovová), která má za každého osvětlení a úhlu pohledu jiný odstín, se retušuje opravdu špatně (viz 3. obrázek níže).
Všechny válcové díly jsou uvnitř zpevněny smotanými pruhy pevnějšího papíru:

No, když z toho nevykrouhám Saljut, pořád by z toho mohl být prima sněhulák do betlému Richarda Vyškovského 😎 (vložené foto sněhuláka je vypůjčeno od kolegy Aleše „Bakuldy“ Baka):

Ve snaze model aspoň malinko opticky projasnit jsem se pustil do vyřezání černých meziprostor ve dvou červených kruhových zábradlích 17+18 a 19+20. Na první pohled bylo jasné, že budu mít problém k sobě usadit líc 17 a rub 18, resp. 19 a 20, jelikož volnomyšlenkářský grafik F. Kobík nenarýsoval sloupky zábradlí ve stejných úhlových roztečích – na pohled jsou sloupky od sebe různě daleko. Díly 17 a 18 (19 a 20) jsou identické i s těmi nepřesnostmi – což znamená, že líc k rubu k sobě zrcadlovým otočením nesedne.
Přesto jsem se o to pokusil – u menšího zábradlí 19+20 jsem na sebe napral originální vyřezané díly. Byl to úkon bolestivý a rozhodně nedoporučeníhodný k následování.
U většího zábradlí jsem už použil pouze jeden díl, nalepil jej na červený pevný papír a vyřízl černé vzduchy, či spíše kosmy.

Dále přilepeno deset kulových kyslíkových nádrží 21 – zvolil jsem jiný způsob přilepení než tradiční: místo dvou dílků zlomených do L a přilepených zády k sobě jsem na obvod trupu nalepil celé kroužky jako podstavy a kolmo na ně půlkroužky natupo. Nádrže tak zaberou méně místa, jelikož zde hrozí, že by se na okrajích překrývaly:

Další zkouškou trpělivosti je 18 ks trysek manévrovacích motorků 52 – na návodné kresbě jsou opomenuty. Návod sice nabízí jejich náhradu za ždibky černé špejle či slámky, ale pokusím se použít původní dílečky. Takže kroužím 18 miniaturních válečků o průměru 1,6 a délce 3,5 mm. No, je to na hranici toho, co mé pazury vůbec udrží.
Vůbec poprvé v dějinách mého matlání oceňuji, že rub vystřihovánky je potištěn – na rubu listu je jakási zběsilá reklama, jejíž grafika obsahuje větší černé plochy ⇒ všech 18 dílů trysek se trefilo tak, že mají rub černý (jeden jen z části, ale postačí to), čili není nutno trysky retušovat uvnitř, stačí jen na hranách:

Tři solární panely 9 jsou zjevně namalovány tak, jako by se neměly podélně ohnout a slepit – ale ony se mají podélně ohnout a slepit – uprostřed jim chybí ohyb a grafika širší hrany panelu. Čili je třeba najít jakýsi kompromis při vyřezávání dílu, aby panel nevypadal graficky divně.
Opět se pokouším o malé vylepšení – ve skutečnosti panely nebyly rovné jak žehlicí prkno, ale byly zalomené dle konstrukce jejich skládání ⇒ zalomil jsem je natřikrát taktéž.

Dále přidány dvě antény – v držáku zadní antény 11 jsem vyříznul černý meziprostor. Parabola stykové parabolické antény 16 nemá pojednánu vnitřní plochu (rub) ⇒ vyrábím ji z červeného papíru. Její nosná konstrukce 15 rovněž nemá žádnou vnitřní plochu – je možno ji začernit, anebo, což jsem také provedl, vytisknout ze záložní kopie ještě jednou díl 15 (na tenký kancelářský papír) a udělat z něj rubovou stranu – vypadá to efektně (tiskem duplicitních dílů jsem se zpronevěřil původnímu záměru lepit ve stylu echt-retro, čili jako dávný školák jen s jedinou původní vystřihovánkou, bez moderních vymožeností, ovšem prostý černý rub nosníků antén mě neuspokojil – raději jsem moderní vymoženosti v této drobné míře přece jen využil pro vylepšení vzhledu díla 😉 ):

Nenecháme se zmást barevností disků parabolických antén – barevnost konkrétních dílů disků na všech třech lodích nekoresponduje s návodnou kresbou (červená ⇔ okrová). Směrodatná jsou čísla dílů, která souhlasí.
Ještě drobnost: červené kruhové čelo 8 jsem nakonec vůbec nepoužil.

Saljut je tímto hotov, uf uff 😎 . Je třeba dávat pozor při manipulaci, model téměř není kde uchopit, je poměrně dosti „ochlupený“.
Na řadě je Sojuz a Progress.

Malé kulturní intermezzo

Ve svých sbírkách chovám vzácný suvenýr ze Zvjozdnogo gorodku (Hvězdného městečka), které leží nedaleko Moskvy.

Tamní Souvenir shop nabízí řadu pamětihodných artefaktů, např. zaručeně pravý chlup z ocasu Lajky, Gagarinův kapesník, kterým si ziglil sklo přilby, červené podvazky Valentiny Těreškovové nebo kus donbaského antracitu na vkusném podstavci (…zlí jazykové tvrdí, že vedoucí obchodu k němu připojil cedulku s názvem Vladimír Komarov po návratu na Zem – je to asi blbost, ale fakt je, že od té doby pana vedoucího už nikdo nespatřil).

Já jsem si odtamtud v roce 1978 přivezl sadu stylových štamprlí vysoustružených z pravé zauralské oceli. Upomínají na legendární Remkův let v témže roce.

Jsou nepřekotitelné a vodka z nich nevyšplíchne (… Gubarevovi tedy vyšplíchla, a to když chtěl našemu kosmonautovi v kosmu demonstrovat, že se vodka ve stavu beztíže pros-tě-ne-vy-li-je – štamprli převrátil dnem vzhůru a pak tu kuličku vodky chytal jazykem po kabině Saljutu ještě dva dny).

Drátěná tykadla na štamprdlatech jsou nízkofrekvenční indikátory opilosti – čím více drátů vidíte, tím jste nadrátovanější. Normální je vidět 1-2 dráty. Nebo teda tři, maximálně.
Nízké frekvence vznikají, když se na židli houpete, až se skácíte – čili pokud se dráty rozkmitají, je to jasný signál, že je třeba letět domů. Že už prostě stačilo…

Malá přehlídka orbitálních stanic Saljut z našich retro-luhů a nostal-hájů:

1. foto: zde právě slepený Saljut 6 z ABC č. 11/23 (únor 1979);
   
2. foto: Saljut z Déček 4 (1987), autor Ladislav Badalec, M1:72, model má vypracován interiér. Stavba modelu: Michal Kavalier;
3. foto: Saljut z ABC č. 21/16 (červenec 1972), autoři ŠOK, M~1:87. Vyšlo rovněž jako příloha (jen černobílá) knihy Stavíme makety letadel a kosmických lodí, Mladá fronta, edice Jak, svazek 56, 1976 (1. vyd.) a svazek 78, 1989 (2. vyd.) a v nakl. Albatros – Kosmická tělesa, 1979 a 1986 (přepracováno na větší formát);
4. foto: Saljut z Albatrosu, sešit Kosmická tělesa (1979 a 1986), autoři ŠOK. Stavba modelu: Miloš Drábek, foto: Petr Balda:

Sojuz 28 – Saljut 6 – Progress 1 – stavba pokračuje …

Na řadě jsou lodě Sojuz 28 a Progress 1.
Obě lepím v souladu s návodem najednou, neb jsou konstrukčně shodné, graficky téměř taktéž.
Velké kuželové lemy 25 a 39 na zádi obou lodí nemají pojednánu rubovou (vnitřní) stranu. Je možno je začernit, ale raději opět volím tisk týchž dílů ze záložní kopie a lepím je na rub:

Na kuželu 28 patřícímu k lodi Sojuz se mi nepozdává kruhové okénko – soudím, že není správně vybarveno ⇒ zabarvuji ho šedou, aby vypadalo jako okénka na Saljutu.

Narážím na rozpor mezi psaným návodem a návodnou kresbou: obě lodi obsahují dva úzké válcové díly 27 a 31, resp. 43 a 45. Po úvaze to vypadá, že pravdu má návodný text – na návodce jsou přehozena čísla těchto dílů.

Na držácích diskových antén 35 a 47 chybí ohybová čára.
Disky antén 33, 34, 48 a 50 nemají pojednán rub ⇒ podlepuji je barevným papírem (disky 33 a 50 mají na rubu reklamní grafiku, čistě modrou plochu, čili lenivější modeláři by se mohli s tímto spokojit 😉 ).
Nosné konstrukce hřbetních parabolických antén 32 a 49 taktéž nemají rubovou stranu ⇒ opět zde lepím týž díl vytištěný na kancelářský papír:

Jak to celé smontovat dohromady?

Stojím před konečným, ovšem zásadním rozhodnutím, jak celý komplex sestavit dohromady.
Dle návodu je to snadné – všechny tři lodě se prostě k sobě slepí. Toho se ale obávám. Model je poměrně dosti dlouhý (31 cm) a jednotlivé lodi se stýkají na úzkých plochách. Drobné neopatrné drbnutí do modelu, což je vlastně dlouhá páka, bude znamenat okamžité natržení v místech spojů.

Po zralé úvaze jsem se rozhodl lodi k sobě nelepit, ale udělat je zasunovací – půjde je spojit a rozpojit, čímž budou také skladnější. A modelu opatřím i podstavec, jelikož by celý velký komplex asi neměl zůstat jen tak položen či pohozen.

Takže na Saljutu jsem vyrobil kroužky, příruby, přesné tak akorát, do nichž jemně-pevně zapadnou přídě Sojuzu a Progressu (hlavou mi víří vzpomínky na průmyslovku a problematiku lícování… díra H7, hřídel f6… nebo g6? 😎 ). Příruby jsem označil písmeny S a P, aby nedošlo k mýlce, kam přijde zasunout Sojuz a kam Progress:

Myslím, že to funguje dobře, modely lze do sebe zasunout a přitom docela pevně drží třením v přírubách. Takže – dokonáno jest:

A ještě podstavec z pevného černého papíru. Bude podepírat pouze těžiště modelu, čili centrální stanici Saljut:

Z utajovaného, ale nedávno odhaleného dialogu mezi kosmonauty Alexejem Gubarevem a Vladimírem Remkem, těsně před napojením na stanici Saljut…

Oops…!!!

Co říci závěrem: Stavba se mi vcelku líbila 😎 .
Model vyžaduje od stavitele určitou dávku pozitivní energie – navazování válců a kuželů chce jistý nadhled, drobné dílky a chybičky pak adekvátní trpělivost. Nakonec se ale na stole vyloupne klasická „ŠOKovánka“, která výtečně doplňuje papírové historické muzeum kosmonautiky od této autorské dvojice. Těšilo mne!

Galerie modelu je na svém místě.

-StF-