Název modelu: SU-76
Autoři: Václav Šorel a František Kobík (ŠOK)
Vydavatel: ABC č. 5 / roč. 21 (vyšlo 3. 11. 1976)
Měřítko: Neuvedeno, cca 1:39 (délka modelu: 128 mm)
Rozsah: 1,5 str. A4
Počet dílů: 31 číslovaných, 75 fyzických
Autorský kód modelu: Neuveden
Lepeno: srpen 2013 (RoBertino)
Informace o předloze: Ano
Militarismus na stránkách dětského periodika byl častým jevem a seznamoval nás s historií bojové techniky – osvoboditelů, která se až na čestné výjimky rekrutovala z řad naší či spřátelené armády Sovětského svazu. Pravda, byly tu i výjimky jako v případě stíhaček Hurricane či Spitfire, ale drtivou většinu modelů týkajících se II. světové války obhospodařovaly právě zmíněné oblasti.
Přiznávám, že jsem si pod pojmem samohybné dělo či „samohybka“ dlouho neuměl představit patřičný objekt. A nedopomohlo k tomu ani poctivé absolvování ZVS (pro později narozené: základní vojenské služby), neboť díky zařazení jsem veškeré tanky, „ótéčka“ a jinou havěť neviděl ani z dálky. Ale zpět k „samochodce“ – jako snad každý kluk jsem byl lapen atraktivností „stříleček“ a vojenské modely jsem nemohl opominout. Leč narážely na jednu maličkost – končíval jsem pravidelně u prvního, maximálně druhého kolečka, protože trpělivost nepatřila tehdy ještě do výkladní skříně mých ctností. SU-76 jsem stavěl minimálně třikrát a nikdy nedokončil, proto jsem si, prost vyhledávání nějakého výročí, po dlouhé době řekl, že aspoň jednou to musím prolomit.
SU-76 – stavba modelu
Stavěl jsem z ábíčkovského originálu, takže jsem vypracoval verzi neupravovanou, čistou a tím pádem mající všechny své původní neduhy. Jedním z prvních je rada autorů z druhé strany začernit tuší blatníky – nic takového! Originální stránka se okamžitě začne kroutit a deformovat. Ba co víc, tuš prosvítá a těžko to svedeme na patinu či kamufláž. Jsouc už poučen, volil jsem jiné varianty, nejčastěji akrylové barvy Tamiya, které se spolehlivě osvědčily.
Model je relativně jednoduchý, tedy pokud se nepustíte do jeho náročné konverze (především otevřený prostor pro posádku), což ovšem znamená ho prakticky celý předělat. Já šel až na pár drobností cestou „lepit tak, jak to v ábíčku to vyšlo“. Nástrah není mnoho, ale doporučuji si vytvořit žebra na podvozek i kabinu, aby držely tvar – předejde se tím i nechtěnému promáčknutí. Samotný kanón je drobným oříškem ze dvou důvodů – díl 16 je třeba trošku „poňachňat“, aby z něj byl opravdu obdélníkový kus, namalovaný je s drobnou odchylkou, takže spíš z toho vylézá hezký kónus. Vlastní dělo (18) má další maličký zádrhel – pokud na něm necháte koncovku, na níž má navazovat díl 19 (trychtýřové ústí hlavně), bude v ní nepěkně trčet. A problém může nastat i na druhé straně, nejenže samotné protažení štítkem (17) přináší klasickou potíž, že po stranách prakticky nenechává žádnou vůli, takže dítko při prorážení většinou tento díl totálně zničilo. Navíc, pracovní kus hlavně pro zasunutí do dílu 16 skrze zmíněnou 17 je tak krátký, že by hlaveň klesala způsobem, který by se mohl popsat též eufemicky. Nejlepší je hlaveň navinout na špejli a protáhnout až do dílu 15, aby držela bezchybný vodorovný tvar.
S blatníky je také jistá potíž, tu jsem vyřešil tak, že jsem si vytvořil jejich kopii, tu řádně opatřil nátěrem a přilepil k sobě. Tím také zmizí nepříliš vhodně volené chlopně na dílech 2 a 3, které by i přes opakované natírání byly vidět.
Jedinou větší a viditelnou úpravou je výfukový systém 25 a 26. Ten je bohužel velice hanebně proveden, ale chápu, že jeho zjednodušení bylo vedeno záměrem, aby ho dítka vůbec byla schopna slípnout. Bohužel na jediné návodové kresbě je vyznačen nepříliš přesně, takže v době prosté internetu asi tvůrce mohl plně popustit uzdu fantazie a pásky imitující potrubí, mohl nacpat, kam se mu zlíbí. A jedna docela malá výtka – anténa mající se zasunout do dílu 28 se dle doporučení má udělat z drátku o průměru 1 mm, což by asi bylo dost velké „poleno“, nehledě na to, že do zmíněného držáku by se sotva vešlo. Navíc tu zcela chybí údaj o její délce.
Zajímavé je, že v případě SU-76 nebylo na trupu „samohyby“ žádné číslo, ani obligátní hvězda Rudé armády. Jinak jde o příjemně vyhlížející model, který vyzkouší trpělivost matlapatly retrostylu. V prapůvodní Papírové archeologii (24. pokračování) Standa F. píše: „… Pokud byste se dnes do tohoto modelu pustili, rozhodně nevystřihávejte chlopničky kolem obvodu kol – tento způsob konstrukce byl překonán již v době svého vzniku.“ To je naprostá pravda a věřím, že většina těch, kteří si ho z archivu vytáhnou, po letech vyloudí úsměv nad nepovedenou variantou koleček. Pochopitelně jsem volil metodu plných kol, už kvůli stabilitě.
Nuž, vojenská vzpomínka oživena a vozík se může zařadit do rodiny bitevních modelů. Snímky hotového dílka najdete v Galerii. Informace o předloze jsou v rubrice Modely – info.
Robert Pavelka
