Název modelu: Unichem Rally
Autoři: Václav Šorel, František Kobík (ŠOK)
Vydavatel: ABC č. 14 / roč. 18 (vyšlo 16. 3. 1974)
Měřítko: Neuvedeno (fiktivní automobil), délka modelu: 157 mm
Rozsah: 1,7 str. A4
Počet dílů: 11 číslovaných, 23 fyzických
Autorský kód modelu: Neuveden
Lepeno: červen 2014 (-StF-)

S ábíčkem číslo 14 ročníku 18 jsme se už na těchto stránkách Papírové archeologie setkali. Obsahovalo totiž hned dvě velké vystřihovánky, Tatru 25 Buldog, jejíž stavba je zde zachycena, a dále fiktivní soutěžní vůz, lehce připomínající svým tvarem Tatru 613 a propagující tehdejší sdružené podniky chemického průmyslu Unichem – a právě ten nyní rozkucháme, s výrazem Jacka Rozparovače (případně jiného Jacka, Nicholsona, z filmu Shining):

Toto cool fáro lepím už coby starý klazan poprvé v životě. Jako bejby jsem tuto vystřihovánku nevlastnil, i když onu modrou Tatru 25 ze stejného ABC ano – už netuším, jak to tehdá bylo, asi jsem od spolužáků nějak získal (= vysomroval) toto ABC (18. ročník jsem ještě neodbíral, ani nekupoval) a byla v něm jen tatrovka. Čili vracím se duchem zpátky někam do 3.-4. třídy ZDŠ a pokusím se atraktivně vypadající sporťák slepit. Kdybych ho tehdy býval měl, určitě by mne coby malého ogara zaujal svým designem – dravé fáro s chladicími tunely nad zadními koly, profilované dveře, kuželové disky kol, seksy červený pruh přes celou karosérii (hezky mimo osu) – super, chybí už jen zadní přítlačné křídlo a bylo by to dokonalé.

Autko lze odhalit i na známém snímku z obálky ABC č. 9/20 z ledna 1976, kde si ti dva šoumeni klidně lepí, obklopeni vystřihovánkovým edenem – vůz Unichem Rally je na spodní polici, u hlavy toho modeláře vpravo. Je to jeden z modelů, které jsem tehdy identifikoval jako mně neznámý, mnou nevlastněný – WANTED, DEAD OR ALIVE. Nuže, dožeňme to.

Ve vystřihovánce, jak bylo zvykem autorů ŠOK, opět najdeme místo klasické návodné kresby „komiksovou“ ilustraci výsledného modelu, což přispívá k přitažlivosti celého díla (obr. vpravo).

Během lepení jsem si záhy pomyslel, že i kdybych tuto vystřihovánku jako ušatý cypísek vlastnil, stejně by asi mou vitrínku výsledný sporťák neozdobil – a myslím, že takových neúspěšných patlalů mohlo být tehdy hodně. Kolega RoBertino jistě doplní své barvité zážitky z apokalyptického dětství nad ábíčkem a tímto autkem. Model totiž obsahuje velkou a zbytečnou konstrukční past, která pro mnohé musela být fatální – a byla málem i nyní pro mne. Model len tak tak neskončil v koši.

Číhající pasti napomáhá fakt, že jsem se rozhodl jít cestou ryze papírově-archeologickou, tj. lepím z původního, 40 let starého ábíčkovského originálu, bez jakýchkoli úprav a vytištěných dílů navíc. Prostě „jedu“ jako za starých časů. Starý papír je sice přiměřeně pevný, ale též chlupatý a křehký, hůře se stříhá, při řezu má tendenci se hryznout a třepit. Obzvláště pozor je třeba dávat na retuš, jelikož barva se bezuzdně rozpíjí do stran i na rub dílů – čili rozhodně méně vody do vodovek. Moderní pevný papír 160 či raději více gramů by situaci modeláře ulehčil.

Unichem Rally – stavba modelu

Začínáme chassis (zde autoři dali do toho cizího slova dvě „s“, později u valníku Avia A15 psali „chasis“). Dlouhý „tatrankovitý“ díl hrozí zkroucením ⇒ poctivě a jen v bodech podlepen kartónem:

  

Takže, základ máme a nyní přijde rodeo.

Závodnička pětka porazila dědka, děděk spadl do hnoje …

Že ta neintelektuální dětská říkačka bude o mně, to jsem fakt netušil. Návod bezelstně praví, že „nyní slepíte karoserii, která sestává ze spodku č. 2 a střechy, slepené z dílů č. 3, 4 a 5“. Mám už za sebou pár staveb modelů zn. ŠOK a říkal jsem si, že se nenechám lapit do žádné pasti – vše odhalím předem. Ha ha! Všiml jsem si hned, že hlavní díl karosérie 2 obsahuje hned čtyři velmi úzká místa, dvě na každém boku karosérie (překážející chlopeň nad předními koly, vykukující z blatníku v tom úzkém místě, je už jen kosmetický detail – nutno odstřihnout):

To by ani tak nevadilo, říkám si, budu s dílem zacházet superjemně, neurve se mi to. Problém je, že jsou boky karosérie spojeny se středovou plochou do jednoho velkého plápolajícího dílu. Ta čtyři úzká místa jsem nevystřihoval hned, nechal jsem je nakonec, až na závěr zpracování dílu. Byla to chyba – pokud půjdete v mých šlépějích, rozhodně oba boky oddělte od středové části – v místě, kde se ohýbají (nad zadním kolem) – tam ufiknout. Když totiž začnete slepovat celý díl k sobě, celá zadní část vozu drží v poloze jen díky dvěma superúzkým místům nad zadními blatníky – a při sebemenším pohybu s dílem se záď ohne a v těch úzkých místech urve. A to se mi také stalo. Chlupatý starý papír nevydržel ani chvilku. Negativně „pomohlo“ i podlepení celé střední části kartónem, čímž se zvýšila hmotnost zadní části a její ohyb nastal okamžitě, jak jsem přizvednul díl.

Pohled na urvané zadní části boků byl sice tristní, ale jel jsem dál. Řekl jsem si, že musím celý ten díl zafixovat zespodu, ať drží pohromadě, a pak podlepím ta hrozná úzká místa, která se mi rozervala. Čili popadl jsem slepené chassis a jal se je vlepovat pod karosérii. Ale ouha! Další past – šasi se zespodu dotýká horní plochy karosérie, úplně vpředu, čili překáželo podlepení kartónem! Na podlep tam není místo. To už jsem viděl rudě a podlepený kartón jsem od spodku karosérie odškubnul. Naštěstí podlepuji jen v bodech, takže jsem věděl, že to půjde relativně lehce. Ale i tak šlo o drastickou operaci s křehkým starým papírem – a při ní se mi urvaly oba přiléhající boky karosérie, v tom úzkém místě nad předními koly.

Pohled na díl 2 po této mé modelářské etudě byl absolutně žalostný – nadvakrát rozervané oba boky vozu a namordovaná celá středová plocha po likvidaci podlepení … už-už jsem ten díl bral do pazur v křeči, že jej roztrhám a zadupu do koše …

Nevím, proč jsem to nakonec neudělal. Představa prohry nad dětskou vystřihovánkou mne dostatečně zdeptala. Neměl jsem záložní kopii, jelikož jsem chtěl stavět toto auto výhradně z originálu. Mám sice v archivu ještě dva další kusy, ale musel bych rozcupovat jedno z kompletních archivních ábíček – a to jsem nechtěl. Marné, musel jsem to dodělat z té hořké spouště, co mi vznikla na stole. Pětkrát se hluboce nadechnout – a díly jemně vyrovnat, pomazlit se s nimi, zaretušovat největší škody … při pozorném pohledu urvaná místa nad koly jistěže rozpoznáte, i když jsem se snažil je zaretušovat. Podlepena je nakonec jen vodorovná plocha nad zadními koly:

 

Přitom by stačilo málo – oba boky oddělit od středové části, tu slepit do tvaru včetně šasi a na samý závěr pěkně zlehka přilepit boky, které by nebyly v úzkých místech nijak namáhané, prostě by se jen připlácly z boku a i ta kritická místa by měla šanci vydržet – při jemném zacházení.

Za povšimnutí stojí dva grafické prvky ne levém předním rohu karosérie – silueta auta a jakási panenka v (těhotenských?) šatičkách na blatníku – ta je zajímavá, příležitostně se optám symbologa Roberta Langdona, co by mohla znamenat (obr. vpravo). Pan Kobík asi popadl nějaký dětský propisot a snažil se vůz takto ozvláštnit.

Překonal jsem tedy s velkými šrámy superzrádný díl 2 a stačilo už dolepit kabinu, ta problém nečiní. Rovněž podlepena, ať se nezvlní:

Kabina poté nalepena na díl 2, na spodní karosérii, která mne tak zdeptala. Autoři zde opět použili „pozitivní“ chlopně, tedy viditelné, lepené na povrch = zbytečný prvek rušící vzhled a náročný na retuš (problematická je návaznost a barevnost červeného pruhu, jdoucího po celé kapotě).

Přidán přední i zadní nárazník – jsou ostré jak sekačka na trávu. No, nechtěl bych se nechat přejet takto vybaveným vozem – lahůdka pro nohy. Zadní nárazník by příliš neplnil svou funkci, jelikož šikmá záď vozu sahá dozadu dále než nárazník. Autoři se nepárali s detailem, že nárazníky nemají žádný boční dílek – jejich dutost je příliš zjevná. Na jejich kraje jsem tedy dolepil malé boční trojúhelníčky:

Ale to jsou jen takové dyzajnové drobnosti. Absence výfuků či zpětných zrcátek byla jistě záměrná, pro jednoduchost vystřihovánky. A tak sláva, už to vypadá skoro jako ten auťák, který jsme chtěli postavit – „skla“ kabiny jsou přísně černá, jako by šlo o přerostlý Minibox:

 

Zbývají kola. Na první pohled poznáváme styl obou autorů – chlopničky kol nikoli na plášti, ale dokola kolem kola. Tento způsob konstrukce kol je možno spatřit na vícero modelech vozů dvojice ŠOK – už v době svého vzniku byl překonaný a nevhodný, na rýhování i lepení daleko pracnější, výsledná estetičnost kola je sporná:

Panu Kobíkovi muselo dát dost práce, než všechny ty piditrojúhelníčky narýsoval po kružnicích – s trochou smutného pousmání je všechny odšmikávám nůžkami na nehty a hážu do koše. Volím cestu jednoduchou a efektivní – žádné chlopně, ale delší pásek černého papíru vložený do slepeného pláště a nalepení boků kol natupo k plášťům:

Kola obsahují zajímavý tvarový prvek, a sice kuželový disk. Proč ne, efekt vozu se jistě zvýší. Kola se lepí natvrdo na šasi, žádná verze se špejlemi a otáčivými koly se nenabízí. Sice by nebyl problém toto provést, ale nešel jsem do toho – musel by se namordovat kuželový disk, kterým by procházela špejle ⇒ NE, necháme to dle originálu:

Poslední drobnou operaci jsem provedl na zadních sdružených svítilnách ála Škoda 100L a bočních blinkrech – zakápnuty Herkulesem pro zdání skleněného odlesku:

Detail kritického místa na modelu – nad zadními koly:

Návod radí celý model přelakovat bezbarvým nitrolakem, ale do toho se nepouštím. I když je rub vystřihovánky nepotištěn a nehrozí tedy estetizace modelu průsvitem textu z rubu po šprýcnutí, je samotné lakování riskantní operací, nemluvě o hrozící změně bezbarvosti laku v barvost s narůstajícím časem. Bílé plochy karosérie ze starého papíru již mají tendenci žloutnout a lak by jejich zažloutlost nepříjemně zvýšil.

Porovnání „komiksové“ návodné kresby Františka Kobíka u návodu s výsledným vozem   :

A to jest vše. Sporťák Unichem Rally se dá slepit za krátkou dobu, obsahuje nemnoho dílů – ovšem člověka nesmí zdržet přemýšlení nad sebevraždou a zapálením bytu (v jakém pořadí tyto finální akty provést). Skutečně mi není jasné, proč oba autoři, pokud lepili zkušební model, neodhalili a neodstranili zjevně neoptimální body své konstrukce a ponechali jejich řešení na nebohých (dětských) modelářích. Jinak ale naprostá pohoda a radost z výsledného dílka převeliká, JAKO VŽDY! 😎  (… teď ještě odstranit ten tik z koutku úst a škubání hlavou … to se časem poddá.)

Snímky hotového modelu jsou jako obvykle v Galerii.

-StF-