Upravovat či neupravovat?

(RoBertino) Úpravy starších modelů a vystřihovánek, toť vždy téma k diskusi, ba přímo věc dilematiózní. V tomto zamyšlení bych se chtěl podělit o své zkušenosti a budu rád za názory vás, čtenářů a modelářů.

Nemyslím, že bych popsal něco objevného, spíše mi jde o takové malé shrnutí modelářského vývoje v určité oblasti. Nebudeme si namlouvat, že v dobách počítačůprostých měl každý na to, aby popadl rýsovací náčiní a vytvořil si vlastní model. Málokdo měl tu trpělivost, chyběla i určitá zkušenost, takže přes některé slušné výtvory ono prvotní nadšení, až na pár čestných výjimek, zhaslo. Nikoli však snaha si udělat z nějakého modelu výjimečný solitér, vlastní verzi, kterou se lze pyšnit, a do ní tak trochu promítnout alespoň část své kreativity.

3× jinak: ABC Éta (Lotus Super Seven) R. Vyškovského z ABC č. 4/30. Vlevo čistě slepená původní vystřihovánka (takto konzervativní byl Michal Kavalier), dva snímky uprostřed: kreativnější dílko Roberta Pavelky (začerněné boky zadních blatníků, čísla a nápisy „Firestone“ propisotem) a zcela vpravo „tuning“ Standy Fajkuse – ručně domalovány další plameny po celém voze a provedeny poněkud akčnější „galusky“.

Těch možností nebylo zase tolik, maximálně se tunila kola či se přidal nějaký ten kabel v podobě bužírky u modelů vozidel. Doplňkové materiály se vyskytovaly i u kosmické techniky, hojně byly využívány dřevěné dílky u staveb (nejčastěji sirky či párátka). Ovšem nesmělo to dojít do takové fáze, že v rámci zlepšení vzhledu modelu jsme přesáhli prozatím nestanovenou hranici, kdy ještě jde o papírový model a kdy už o maketu s pouhým využitím papírových dílů. S masovějším rozšířením propisotu došlo k dalším inovacím, nakonec popisování některých modelů se záhy začalo řešit touto elegantní náhražkou – a tím myslím i samotné tvůrce (stačí se podívat na požární stříkačku Blaze Buster od Michala Antonického z roku 1988 – to je jeden příklad za všechny). Znám i případ, kdy si odvážný jedinec pomocí pečlivě vystříhaných papírků zalepil vše kromě obrysů a na xeroxu si vyrobil čistou bílou vystřihovánku, kterou pak barevně dotáhl do zcela jiného vzhledu. Byla to ale časově i technicky dost náročná technologie a ne vždy přinesla patřičný efekt.

PC je spása – i prokletí

Samotný vpád počítačů do našich domácností ještě velkou změnu nepřinesl, jen ji poodsunul, než se všechno nějak uspořádalo a začalo vyvíjet. Do té doby jsme stále volili spíše cestu neumělých úprav. Kouzlo Corelu, Zoneru, Photoshopu, Illustratoru, ale i klasického Malování ve Windows však brzy přineslo své ovoce. Vznikly první počítačové modely, zpočátku pochopitelně poněkud nedotažené, nicméně tyto úvodní vlaštovky našly své příznivce – a hlavně následovníky. Sice to mělo efekt vinylových desek – určitá skupina modelářů nedala a pořád nedá dopustit na poctivou rukodělnou práci, ale jako v mnoha jiných oblastech i zde převálcovala tradici úspora času, námahy a vlastně i schopností. Nehledejte v tom nic urážlivého – ne každý umí rýsovat jak druhdy fenomenální konstruktér Marcel Bruckmann z Vernova Ocelového města. Rozebírat výhody počítačové techniky tu asi není nutné – ale já se řadím mezi tu skupinu, která se domnívá, že PC modely prostě nedýchají, nemají tu atmosféru a neidentifikovatelnou hmatatelnost, byť se PC verze stále zdokonalují. Moje zdrženlivost vůči počítačové tvorbě je možná dána tím, že jsem na ručně tvořených vystřihovánkách vyrůstal a nedám na ně dopustit. Ostatně dovolil bych si přirovnání, že to je jako dát vedle sebe poctivý vývar ze zeleniny a masa a instantní polévku. Jsou však chvíle, kdy i ona počítačová tvorba přijde ke slovu, zvláště když si hodlám postavit něco, při čem by ceněný a stále vzácnější originál padl za oběť pokusům s předem nejasným výsledkem. Nesnesl bych snad jen jednu věc a ani v ní nevidím smysl a žádné propojení s modelářstvím – sestavit si model virtuálně v PC a pak ho na 3D tiskárně zrealizovat. To je jako provozovat sex podle slavné scény z filmu Demolition Man.

Pozn. -StF-: S vystřihovánkou sestavenou jen virtuálně jsme se setkali už v dobách, kdy 3D-konstruování papírových modelů u nás bylo v plenkách. Níže jsou obrázky ryze počítačově sestaveného „papírového“ modelu, z naskenovaných dílů Tatry 815 VE z Rallye Paříž-Dakar Richarda Vyškovského. Snímky jsou z roku 2006 a vypůjčil jsem si je kdysi z původního (starého) diskusního fóra papírových modelářů www.papirovemodelarstvi.cz – bohužel si už nevybavuji autora tohoto výborného virtuálního díla. Stínování dodává renderům skutečně dojem reálného modelu, dokonale „slepeného“…

A nyní k těm úpravám …

Úpravy mohou být dle mého názoru několikerého druhu:

Hned zkraje odhlédněme od přetvoření modelu za účelem odcizení něčího díla či parazitování na cizí práci. Zde není o čem debatovat, jde o podvod a dál se mu nebudeme věnovat – zcela passé a tabu.

Pozn. -StF-: Zkusme ze zločinu udělat variantu 1, která nebude za hranou zákona: Úprava cizího díla a jeho distribuce je možná, ovšem pod podmínkou domluvy a souhlasu s autorem původního díla. Příkladem nechť je Lada Niva z Dakaru R. Vyškovského upravená na PC Romanem „Spidou“ Hruškou a oficiálně poskytnutá k volnému stahování, viz zde a obrázek níže:

Varianta 2: Týká se dávného problému či nešvaru, s nímž se vystřihovánky zejména v historii ABC (i dalších dobových časopisů, např. slovenského Zenitu) potýkaly – jde o technickou kvalitu samotné vystřihovánky závislou na sesazení čtyř barevných plátů CMYK, z níž plynul nepopulární špatný soutisk. V konečném důsledku bylo lhostejné, zda došlo k lehounkému nesouladu či do očí bijícímu „rozjetí“ barev, naštvat dokázalo obojí. Pokrok oblasti techniky tisku situaci rapidně zlepšil, konec této noční můře učinila moderní technologie v podobě tiskových souborů ve formátu pdf. Do té doby ale modeláři bojovali s oním nepříjemným fenoménem a de facto jim nezbývalo než doufat, že natrefí na co nejlepší výtisk. Retušovat jednotlivé díly se rovnalo vlastně tvorbě nového modelu. Teprve s nástupem počítačů bylo možné barvy vrátit tam, kam patřily. V tomto případě nejde o evidentní změnu modelu, jen o pokus postavit si kvalitně vypadající model, což je rozhodně lepší než autentický, leč děsně strakatý přízrak. Zvláště pak pro potřeby výpravných publikací, jakou je bez debaty kniha Papírová archeologie, je to věc de facto a snad i de jure potřebná.

Je tu ale i určitá podskupina, tedy varianta 2b: tu zcela běžně dělá například autor zmíněné Papírové archeologie, kolega Standa Fajkus. Mám na mysli úpravy veteránů dvojice Pavel Blecha – Richard Vyškovský týkající se odstranění dobových reklam na modelu. Na jednu stranu je to zásah do původní koncepce modelu v originálním pojetí (ztrácí onen punc původnosti), ovšem na stranu druhou může původce úpravy oponovat, že takto oreklamovaný vůz nikdy nejezdil, navíc je výsledný dojem vzhledově čistší a bližší realitě. A včil mudrujme…

Ukázka odstranění nadbytečné reklamy z původních dílů veteránu Thomas Flyabout 1909 autorské dvojice Blecha-Vyškovský z ABC č. 23/13, níže pak porovnání modelů slepených z vystřihovánky původní a z upravené

Všichni si určitě vzpomeneme na svá mladá léta, kdy jsme, okouzleni zejména formulí 1, měli tendenci cpát nápisy, kam se dalo i nedalo. Stříhaly se krabičky od cigaret a dalších výrobků a lepily se na auta i budovy. Už jsem o tom psal v publikaci Papírový král u depa, startu a cíle a tribuně k autodráze – tam jsme měli pro přelepování bez nadsázky eldorádo a bezkonkurenčně nejvhodnější na to byly modely startu a cíle. Znovu musím zopakovat, že neznám nikoho, kdo by měl tolik trpělivosti a movité rodiče, aby v krátké době vydyndal z příbuzenstva 11 potřebných krabiček se stomatologickou tématikou. Takže se vše změřilo (nakonec i v návodu byly uvedeny kóty) a bílé krabičky se mohly vesele olepit imperialistickými reklamami. Připouštím, že tady je zásah do originálu ještě diskutabilnější, ač je mi jasné, že je lepší mít na těchto budovách reklamu na „zápaďácká cigára“ než propagovat Spotřební družstva, Jednotu nebo Včelu.

Když se naplno rozjel počítačový boom a naučili jsme se řádně využívat výše zmíněných aplikací, mohli ti trpělivější konečně dojít ke kvalitnímu soutisku tradičně nedostatečných produktů z dílny národního podniku Svoboda, tj. tiskárny ábíčka. Po mnoha letech tu byla šance ony až milimetrové nesoulady čtyř tiskových plátů poslat do říše zapomnění.
V malé odbočce připomenu případ, kdy se pláty promíchaly nebo zcela vytratily – závodní žlutý motorový člun vydaný pod názvem vodní kluzák – jeho spodek původně v krásné námořnické modři vyšel kvůli chybnému procesu zpracování plátů v barvě lila (ABC č. 10/24). Pozn. -StF-: Špatná barevnost postihla nejen vystřihovánky, ale celé časopisy a více čísel v onom nešťastném 24. ročníku ABC. „Namordováno“ bylo mnoho vystřihovánek a ilustrací a člověk dnes nechápe, jak to mohli tak ponechat opakovaně a dosti dlouho:

Pořád jsme ale jen u digitálního vyčištění nebo úpravy barev. V některých případech, zejména u autorů „lehkého pera a volné ruky“, jak píše v knižní Papírové archeologii Standa, je taková předělávka téměř nutná, protože někdy až půl centimetru sem či tam není žádnou zvláštností. Když jsem se po letech poněkolikáté pustil do omnibusu z dílny Ladislava Müllera, po krátké chvíli mi bylo jasné, že existují pouze dvě eventuality: buď postavit něco, co bude vypadat spíše jako parodie na danou předlohu, nebo zásadní body upravit. Nakonec, jak píšu ve stavebním reportu, nešlo se zastavit v jedné třetině; omnibus tak dostal kabátek zcela nový – a jsme u toho, jak se k takové předělávce stavět – což je varianta 3:

Nově nebo jen polonově?

Právě omnibus Laurin & Klement 1907 (ABC č. 14/19) je takovým prubířským kamenem. Dáno je to i tím, že Müller nedotáhl svou kresbu do dokonalosti a nepřesná návaznost či pravoúhlost určitých dílů je neodvratitelnou skutečností. Jeho modely však jsou velice zajímavé, v některých případech si jako vůbec první troufl na pole neorané a byla by škoda kvůli tomu nechat daný kus jen ležet v archivu v podobě placaté. Omnibus, jak vidno z galerie, jsem se pokoušel co nejvíc udržet v podobě původní, ale kolísání barev a další problémy mě vedly k prakticky celému přerytí i po stránce barevné. Samozřejmě není třeba zdůrazňovat, že šlo jen a pouze o úpravu pro mé účely, prostě dát velice zajímavému počinu pana Müllera slepitelnou šanci. Pochopitelně se ozve nemálo těch, kteří i obrázky doloží, že z originálu to slepit jde, jenže je tu zase ona vtíravá otázka – mít souměrný model v barevnější a lepší povrchové kvalitě, nebo šmajdající a nepasující originál? (Pozn. -StF-: Ano, model z původní vystřihovánky slepit lze, v dětství se mi to povedlo 🙂 , též obrázky v uvedené galerii modelu jsou toho důkazem – ovšem každý, kdo někdy lepil müllerovánku, potvrdí, že je to vždy boj na život a na smrt.)

Světlo do sporu by mohlo přinést oficiální „vyčištění“ Müllerovy lodi Kryštofa Kolumba nesoucí jméno Pinta (chopil se toho Michal Dudáš – původní vydání v ABC č. 23+24/16, upravená reedice v č. 21/49), neboť naznačuje jistý pokrok. Pořád ale létá vzduchem otázka, nakolik by taková úprava měla změnit vzhled modelu. Je jistě milejší mít ho čistší, upravenější, ale mizí z něj ona původnost a jakási dávná patina – prostě toť věčné dilema! (Pozn. -StF-: Dudášovo vyčištění Pinty, stejně tak „hygienická“ úprava mlékárenské cisterny pánů Blechy a Vyškovského připravené pro reedici synem arch. Vyškovského, Richardem ml. [ABC č. 7/16, reedice č. 13/49], jsou, myslím, tou správnou cestou – zásah do původní grafiky je velmi decentní a takto znovuvydané vystřihovánky „prokoukly“, jako když přidáte na fotce kontrastu a jasu. Coby nutnou zásadu bych vyzdvihnul, že úpravu modelu dělal v obou uvedených případech odborník, člověk, který rozumí vystřihovánkám, nikoli nějaký obecný časopisecký grafik.)

Zkusme to docela jinak, na původní bázi

Varianta 4: Samostatnou kapitolou jsou pak předělávky mající vysloveně soukromý záměr. Mají možná ambice uspokojit grafické cítění jedince nebo zkusit stvořit novou verzi, tu ryze imaginární, tu se více blížící skutečnosti.

Letištní technika 1 z ABC č. 9/23 – vlevo původní vystřihovánka V. Šorela a F. Kobíka, na dalších obrázcích jsou schody pozměněny na PC (úprava a 2.-4. foto: RoBertino)

Jako takový typický příklad bych vybral transportér závodních vozů ze série Rallye ABC v měřítku 1:43 od Richarda Vyškovského (ABC č. 5/27, vzorem pro původní vystřihovánku byl velký angličák Matchbox):

Vždy mne fascinovala poměrně dost velká plocha boků vozu, přímo volající po nějaké inovaci. V letech dávno minulých tak vznikla kamufláž díky vystříhaným reklamám, takže jsem měl transportér v barvách firem BASF, Agfa, Pickwick Tea či Kent. Moje grafická činnost mě po letech znovu přivedla k této vystřihovánce – tentokrát jsem to vzal z gruntu a na světlo pražské tak vyjel Rallye Team Warsteiner s transportérem, přívěsem a dvěma ostrými vozy Lamborghini Countach – tedy pardon, ABC Alfa:

Pochopitelně mi v tomto směru hodně pomohl internet, odkud se dala použít loga zmíněné firmy i dalších značek podporujících závodní či motoristickou činnost. Daná sestava samozřejmě zůstane v jediném exempláři jako několikadenní hračičkaření modelářského nadšence, částečně i zkoušejícího vizuální efekt. Prostě se to dá vysvětlit či omluvit ještě jednou okolností – my muži jsme pořád tak trochu dítky, co si ráda hrají. A jak známo – kdo si hraje, nezlobí.

Podobně se dá kouzlit i s Miniboxy arch. Milana Weinera, stačí se podívat na výsledné obrázky (níže) a člověk si musí připustit, že ono to je vlastně docela hezké. I tady platí zásada, že jde o takové spíše pocitové hraní, zábavu a snahu přidat svůj vlastní originál:

Pochopitelně někdo zapochybuje nad samotným smyslem takového činění a velice rychle může spočítat, že místo úprav už hotového šlo udělat něco zcela nového. Jistě mají do určité míry pravdu, leč stačí se rozhlédnout kolem a vyslechnout nářky prodejců, jak je trh přeplněn, nebo si prostě přiznat, že si aspoň takto uspokojím návrhářské choutky, když na tvorbu nového veledíla objektivně nemám. Ostatně, nemyslím, že taková výstava konverzí různých modelů by vůbec nemusela být nudná, co myslíte?

Robert Pavelka (foto a poznámky: -StF-)

Neupravovat či upravovat – klíčem je účel

(-StF-) Začnu odzadu, ano, výstava konverzí papírových modelů je výborný nápad – myslím, že pravidelná dubnová papírácká akce v Praze Papírové jaro by mohla být tím správným místem. Beru tento prima podnět na vědomí!

Robert výše zevrubně podchytil, s jakými dilematy se potýká nebohý papírový modelář, když provede prosté rozhodnutí, a sice slepit si nějakou tu vyčihovánku. Prožil jsem dětství a mládí ve stejné době jako on a mohu potvrdit, že např. polepování modelu kousky reklam či nápisů z cigaretových krabiček nebo z pestrých obalů magnetofonových kazet bylo rozšířeným nápadem. Totéž použití propisotu, který párkrát vyšel jako vložená příloha v ABC, viz drtivé ukázky dochovaných svědků této blahé činnosti – lepeno na počátku mé střední školy v době vydání obou vystřihovánek, čili počátkem 80. let:

Pokud chceme lepit moderní výtisk, většinou se v klidu rozpižlá originál a modelář zpravidla jen uvažuje, jak model vylepšit v detailech, věrnosti či případnou patinou. Část modelářů si model zvětší či zmenší dle toho, k jakému měřítku inklinuje, část stavitelů své dílo utopí v bahně, rzi a patině. Ovšem:

Když Hamlet třímá v ruce nikoli lebku, ale starší vystřihovánku …

… nastává situace jiná. Složitější úvahy se přikradou na mysl, když starší výtisky jsou:

• zcela unikátní a vskutku se nehodí zničit vzácný originál;
• na nevhodném papíru: příliš tenkém, viz např. časopis Zenit pionierov, Svět motorů či staré ABC, nebo příliš pevném, např. výtisky Albatros, nebo chlupatém a rozpadavém – jakékoli staré výtisky a časopisy;
• s chybným barevným soutiskem;
• s nějakou další tiskovou chybou, kazem nebo nadbytečnou reklamou.

Různé kombinace uvedených vlastností jsou jistěže možné. Všechny čtyři výše uvedené body splňují některé první vystřihovánky autoveteránů pánů Blechy a Vyškovského z ABC. Když jsem je začal před lety skládat, bylo mi jasné, že nemohu prostě přinést ábíčko do copy centra s požadavkem na běžnou kopii. Podobně jako se restaurují staré filmy, fotografie nebo zvukové nahrávky, musel jsem přikročit k alespoň drobné restauraci, jak mi amatérské nástroje a schopnosti dovolily.

K důvodům pro takovéto restaurování, které výše popsal Robert u varianty 2b, připojuji ještě další: Jednou z pohnutek pro odstranění násilných reklam na vozech byl ten fakt, že byly přidávány do vystřihovánky až dodatečně v tiskárně, čili nebyly součástí původní grafické práce autorů. Odstranění reklamy je tak přiblížením k původnímu dílu.

Dalším důvodem pro úpravy bylo to, že jsem věděl, jak původní vystřihovánky vypadají slepené měl jsem je trošku zažité z dětství, kdy jsem je téměř všechny (s)lepil, a též jsem viděl dochované slepené exempláře ze sbírek arch. Vyškovského. Snahou bylo je dostat na novou úroveň při zachování původního charakteru a elegance, povýšit je z prostého dětského slepení na trošku vyšší modelářský stupeň. První papírové veterány pánů Blechy a Vyškovského byly navíc konstruovány podle kovových modelů Matchbox, což bylo dalším impulsem – přiblížit papírák naleštěnému angličáku, který na sobě ony lokální dobové reklamy pochopitelně nemá.

Musím zdůraznit, že slepit původní vystřihovánku z originálu přes všechny komplikace VŽDYCKY jde – a naše dětství budiž pochváleno, jelikož jsme jinou variantu na výběr neměli a lepili jsme ostopéro – výhodou ovšem byla (ne ale vždycky!) snadnější dostupnost dnes vzácných výtisků, takže jsme rozkuchali klidně dva i více originálů, když se stavba napoprvé nezdařila (Robert zajisté doloží několik konkrétních případů ze své praxe, že 😎 ). Znepokojivější je ta realita, že takto stará a problematická vystřihovánka nemusí dnes uspokojit po stránce vzhledové a technické – špatný tisk a nedobrý papír způsobí pracnou stavbu a sporný efekt či chabou trvanlivost na konci – ovšem, jako pravověrný papírový archeolog máte v ruce jeden supertrumf – slepili jste ORIGINÁL, což se vždy cení.

Myslím, že argument slepit starou vystřihovánku bez grafických úprav je stejně silný, jako ji slepit s přiměřenými úpravami. Výrok „TAK MODEL PŘESNĚ VYPADAL“ má svou váhu.

Čili pokud starší model nemá uvedené vzácnostně-technické vlastnosti, nerozpakuji se slepit originál bez jakýchkoli grafických úprav, tak jako dítě před X lety – viz např. valník Avia A15 dvojice ŠOK nebo Tatra 25 Buldog L. Müllera.

K Robertovým variantám můžeme nalézt další varianty či subvarianty, které se objeví s charakteristikou toho kterého modelu a hlavně – s jeho účelem:

Dáme si do bytu, do bytu, dáme si model …

Varianta 5: Změna rozměrů modelu při zachování jeho původnosti. Příklad: starší albatroska se statkem arch. Vyškovského. Originál bych i rozkuchal, mám jich v archivu vícero, ale výsledný model je tak velký, že bych musel někoho vypakovat z bytu, což by nemuselo býti plně pochopeno. Čili chci ten model, ale postačí mi malušenký: naskenován, kvalitně vytištěn menší, slepen => z fotek bez znalosti pozadí prakticky nepoznáte, že jde o zmenšeninu – viz např. Podkrkonošská kovárna. Další příklad: efjedničku Wolf WR 5 Michala Antonického a Pavla Skokana jsem naopak zvětšil, poněvadž jsem měl dojem, že větší formule bude efektnější 😎 – no, těžko říci. Sice někdy na velikosti záleží, ale co hlava, to názor.

Na diskusních fórech najdete pravověrce, kteří ctí dané měřítko a podřizují mu výběr modelu či jeho úpravu. Je to dobrá zvyklost, sbírka modelů pak má jednotný styl a díla prostě k sobě pasují. Najdou se mezi nimi ti, co lepí z originálů vždy jen jedno měřítko (např. polská letadla v 1:33, polskou bojovku v 1:25 nebo naše náklaďáky v 1:32, formule 1 v 1:24 apod.), ale najdou se i zarytí zmenšovatelé či zvětšovatelé. Ti vyrostli díky technickému pokroku, kdy kopírovací, grafické a tiskové technologie jsou již snadno dostupné. Těch zmenšovatelů je obecně více, jelikož málokdo z nás bydlí na zámku či v letištním hangáru a místa není nikdy nazbyt.

A co ten vzduch tady?

Robert v tomto tématu rozebírá především grafické úpravy vystřihovánek. Takovéto změny a úpravy ovšem ústí v nové vytištění modelu a to zpravidla na lepší papír než je originál. Ten automaticky přináší možnost provést další, už ryze modelářská vylepšení modelu. I když nyní malinko odbíhám od původního tématu, zkusím ještě nahodit příbuznou…

… variantu 6: Modelářské vylepšení starší vystřihovánky. Opět se pro příklad vraťme k autoveteránům dvojice B-V. Rozhodl jsem se pro odstranění reklam a napravení soutisku či obtažení čar – OK. Poté vytisknu na moderní pevný papír – a ten je pevnější než původní. Dovoluje provést úpravy, které by byly s originálním papírem problematické – např. vyříznutí vzduchových mezer mezi paprsky kol a mezi příčkami volantu. Obecně vyříznutí prázdných prostorů, které autor vystřihovánky vykreslil (nejčastěji černě, modře nebo šedě), je takový nejzákladnější upgrade libovolného papírového modelu. Vyříznutím těchto jalových prostor model vždy velmi prokoukne a opticky se odlehčí, provzdušní.

Jako příklad uvedu klasickou vystřihovánku z ABC, sondu Pioneer 10 autorů ŠOK (Václava Šorela a Františka Kobíka). Ta obsahuje spoustu černých ploch, které jen vyplňují křehkou prutovinu na modelu. Odstranit je u původní vystřihovánky prakticky nelze – „chlupatý“ starý papír to nedovolí a nosníky se bez černých opor rozpadnou. Přetisk na pevný papír ovšem takový zásah umožnil a sonda hned vypadá úplně jinak. Totéž platí pro přistávací modul mise Apollo 11 týchž autorů – čerň mezi vzpěrami nohou jsem rovněž odstranil (a to jsem stavěl z originálu!) – modelu to velmi přidá na výsledném efektu:

Kam ještě zajít, kde je hranice

Vše souvisí se vším a jde o jeden proces: grafická úprava => tisk na lepší papír => modelářské vylepšení… a jak moc modelářsky upravovat starší vystřihovánku?

Známé to dilema modelářovo, který se nespokojí jen se základním sestavením vystřihovánky z nabídnutých dílů. Rád by model trochu či více upgradoval, vylepšil, přidal na detailech (modeláři též používají děsivý výraz vytunil). U moderních papírových maket – jednoznačně ano, vylepšování je vždy vhodné, jak schopnosti jedince a jeho kapsa dovolí. Je již jen otázkou peněz, kolik jich chcete utratit za laserové accessories – za dezény kol, zábradlí k lodím i ke stavbám architektury, křížečky na věže kostelů, slzičkové plechy a haldy dalších.

Jenže my, papíroví archeologové, nejčastěji v ruce třímáme starší vystřihovánku namalovanou klasicky ručně a musíme zauvažovat. Patrně se shodneme, že spojovat staré s novým je riskantní krok a nepřinese vyvážený efekt. Dát laserové dezény kol na starý model nákladního vozu, který je nakreslen ručně a nemá interiér, je neadekvátní – jsou to prostě jiná náboženství. Nebo laserové plůtky či žebřiňáky do Skansenu ABC – nehledě k tomu, že je autor (v tomto případě R. Vyškovský) běžně kreslil ručně a jsou součástí vystřihovánky.

I bez laserových vymožeností ale nutno dbát na míru vylepšování, zejména když se snažíme postavit starší model.

Vyříznutí jalových „vzduchů“ je zcela legitimní „analogový, nedigitální“ krok a něco, co by se EVENTUÁLNĚ dalo provést i při stavbě z originálu. Není k tomu třeba žádných investic, ničeho zvláštního, jen ostrého nože a kovového pravítka. Jaké vhodné úpravy dál provést? Říkávám si, co bych asi tak byl schopen zvládnout při stavbě z originálu a ještě k tomu v dětském věku…

Až jsem došel opět ke kolům: veterán Mercer 1913 je měl vypletená špicemi, autory B-V samozřejmě jen nakreslenými. Na obdobná kola jsem narazil už u závodního Mercedesu 1914 Jaromíra Svobody (obr. vpravo) – tehdy jsem si řekl, že by modelářské provedení výpletu zničilo původní fotografickou kresbu autora a originální ráz modelu by utrpěl. Čili jsem kola nechal původní, s nakreslenými špicemi.

O nějaký ten pátek později jsem podobně přemítal nad Mercerem – a nedalo mi to, tentokrát jsem si řekl, že model přiblížím ještě více jeho vzoru, a sice angličáku Matchbox. Dalším impulsem bylo inspirující lepení špic na diskusním fóru papírových modelářů, a tak jsem se pustil poprvé v životě do vyplétání…

Model se „skutečnými“ špicemi dozajista prokoukl – oprávněně ale můžete namítnout, že původní modýlek ze starého ábíčka už to prostě není. Opravdu ne? Myslím, že je tak na hraně. Zdatný modelář by podobnou úpravu jistě zvládnul i kdysi, s původní vystřihovánkou. Kresba špic skončila sice v koši, ale vylepšování modelu (nikoli jeho proměna v jiný) je jistě vždy možné.

Zatímco Mercer s vypletenými koly byl mými modelářskými kolegy obecně přijat kladně, daleko méně jednotný názor způsobil můj nápad provést skutečné došky na staré vystřihovánce, u statku z Pšeničných Blat z Albatrosu od R. Vyškovského. Chtěl jsem postavit solidní, původní model. ALE: originál je příliš velký na mé vitrínky => zmenšil jsem jej (varianta 5) a pak ta míra úprav – zdálo se mi, že došková střecha by si zasloužila něco více než jen kresbu, byť kresbu od autora z nejoblíbenějších. Rozhodnutí bylo nejen těžké, ale následně i velmi pracné – vyrobit a nalepit 370 stejných došků mi zabralo pár víkendů. Celé jsem to maskoval, že provádím 3D-retuš vyškovánky 😎 :

Model s došky, myslím, nevypadá špatně, ale část kolegů mi vytýká, že jsem „zabil“ původní kresbu střechy a že toto upgrade je pro vyškovánku příliš silné, nevyvážené. To už jsem pak měl vyřezat i vzduch mezi latěmi vrat od stodoly, vylepšit támhleto a támhleto atd.

Najít správnou míru úprav vystřihovánky vyžaduje cit, cit modelářský i estetický. Starší ručně kreslené vystřihovánky se nehodí pro výrobu realistických až naturalistických výjevů a diorámat (bahno a rez na vyškovánce nebude fungovat). Ale hodí se klidně třeba jako didaktické pomůcky (viz historická diorámata Přemysla Kubely). Důvodem je jejich grafické pojetí, jsou to výtvarná díla se svébytným rukopisem a nikoli fotografické otisky reality. Čili při uvažování nad úpravami musíme mít vždy na paměti, jaký je…

Účel modelu

Robert výše zcela správně píše o soukromém záměru s upravovanými vystřihovánkami, prostě, udělá si radost s unikátně přebarveným a oreklamovaným modelem. Technika mu to nenákladně a poměrně rychle dovolí.

Ovšem když má stvořit papírově archeologické dílo, již tolik fantazii popouštět nemůže. Čili soudím, že na počátku všech výše uvedených rozhodování je účel, pro který model lepím či upravuji, komu-čemu má sloužit.

Pokud mám slepit modýlek děcku na hraní z Médi Pusíka, zbouchám ho poměrně rychle bez úprav, hlavně ať je pevný. Pokud si chci udělat soukromou radost, upravuji dle fantazie – viz výše Robertova dílka. Pokud chci udělat model, který má mít ambice na zisk titulu Mistr republiky, musím již podle toho vybrat model (složitý, členitý) a provést úpravy, které neodradí rozhodčí, ale naopak, které mi nasbírají body. Pokud chci vyrobit válečné dioráma, sáhnu po moderním modelu a po spoustě barev a patinátorů – na superrealistické výjevy se starší vystřihovánky jistěže nehodí. Pokud chci ukázat, jak vypadá dnes už nevídaná slepená ŠOKovánka, měl bych ji slepit tak, aby se ta historie (či nostalgie) ve výsledném díle ukázala („Jéé, to jsem lepil jako malý ogar!“). A to platí pro naši papírově archeologickou práci zde na tomto webu i v tištěné knize Papírová archeologie – chceme ukazovat, jak vypadají staré vystřihovánky slepené, a to v solidní restaurované prezentaci, která vyžaduje decentní míru úprav.

Decentní míru úprav… tu ale musí cítit každý sám (… a Roberta včas upozorním, že přestřelil, z čehož má vždy nevýslovnou radost 🙂 ).

-StF-